Článek
Je mi dvaadvacet. Mám dvanáctiletého bratra Kryštofa a dvouletou sestru Aničku. Ano, slyšíte dobře. Naši, oba padesátníci, si před dvěma lety pořídili další dítě. A můj život se proměnil v noční můru, ze které se nemůžu probudit.
Náš dům je permanentní bojiště. Anička je extrémně aktivní batole – neustále ječí, kňourá, skáče po všem, vráží do věcí a všechno strká do pusy. A naši? Jsou na ni prostě staří. Jsou unavení, nevyspalí a podráždění. Těch deset minut denně, co se táta vrátí z práce a vidí se s mámou, se na sebe jen hádají. Jejich už tak chatrné nervy jsou v troskách a my s Kryštofem jsme hromosvodem.
Už před Aničkou jsme se cítili zanedbávaní. Ale teď je to stokrát horší. A nejhorší na tom je, že Anička nebyla nehoda. Pečlivě si ji naplánovali. Táta mámě nasliboval, jak moc bude pomáhat. Dnes své chvilky s vlastní dcerou nazývá „hlídáním“. Bylo to sobecké rozhodnutí dvou lidí, kteří vůbec nepřemýšleli nad důsledky.
Někdy je mi jich líto. Ale pak si vzpomenu na svou situaci. Minulý rok mi diagnostikovali autismus prvního stupně, PTSD a těžkou depresi. Začala jsem terapii, ale od rodičů jsem se podpory nedočkala. Naopak. Nedávno mi táta vmetl do tváře, že tím, jak se „pořád tvářím nešťastně“, jim ničím život. Že bych měla změnit svůj postoj.
Snažím se ze všech sil. Studuju náročný magisterský obor, dělám neplacenou stáž ve výzkumu a do toho se snažím léčit. Ale oni nemají špetku soucitu. Každý můj návrat domů je série drobných hádek a výčitek.
K Aničce jako k člověku necítím nenávist. Ona za nic nemůže. Ale její existence je pro mě peklo. Pro můj autismus je to nejhorší smyslová noční můra. Ten neustálý pronikavý křik. To, jak je pořád upatlaná od přesnídávky a sahá na mě. Ten chaos, který doma vytváří. Už nikam nechodíme, jsme otroky jejího režimu. A naši, i když si sami stěžují, jak je náročná, se na mě zlobí, že to nezvládám s úsměvem. „Mysleli jsme, že bude taky tak hodná jako Kryštof,“ řekla máma nedávno.
Mám o Aničku i strach. Zdá se mi, že má určité problémy ve vývoji. Nereaguje na jméno, vráží do zdí, místo slov vydává jen náhodné zvuky. Když jsem se o tom opatrně zmínila, máma na mě vyjela, že si snad přeju, aby byla „taky tak praštěná jako já“. Přitom já se jí jen snažím pomoct, protože můj vlastní autismus byl celé dětství ignorován.
Jediným mým únikem je ta stáž. Je to dřina, ale jsem pryč z domu. Mým cílem je se co nejdřív odstěhovat, ale bez peněz to nejde. Ještě minimálně půl roku budu uvězněná v téhle situaci.
A tak každý den, když přijíždím domů, cítím ten známý svíravý pocit v žaludku. Hrůzu. A vinu. Vinu za to, že nenávidím situaci, kterou stvořili moji vlastní rodiče. Vinu za to, že si přeju být kdekoliv jinde. A někdy si přeju, abych se prostě mohla vypařit.
Závěrečná výzva
Cítíte se také uvězněni v rodinné situaci, kterou jste si nevybrali a která vás ničí? Pokud se chcete podělit o svůj příběh o boji za vlastní prostor a duševní zdraví, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší akt síly přiznat si, že už nemůžete, a hledat cestu ven.
