Článek
Jmenuju se Veronika a s přítelem Jakubem se tento týden stěhujeme. Doteď jsme bydleli v malé garsonce v Praze a od začátku pandemie pracuju z domova, z naší ložnice. Už mi z toho hrabe. Nový, větší byt se dvěma ložnicemi je pro mě světlo na konci tunelu. Jakub souhlasil, že ten pokoj navíc bude moje pracovna. Byla jsem v sedmém nebi.
V tom nadšení jsem samozřejmě hned volala rodičům (jsou rozvedení a bydlí v Ostravě), abych se pochlubila. A tady to začalo.
Když jsem mámě zmínila ten druhý pokoj, okamžitě začala mluvit o tom, jak bude přespávat ve „svém pokoji pro hosty“. Řekla jsem jí, že to bude moje pracovna. „No tak s rozkládacím gaučem!“ odpověděla vesele a začala nadšeně plánovat, jak za námi bude jezdit „často“. Nevěděla jsem, co na to říct, ale v břiše se mi sevřel takový ten známý, nepříjemný pocit.
Moje máma je neuvěřitelně štědrá a obětavá. Neustále mi nabízí peníze, které nepotřebuju, a snaží se mi pomáhat v každé situaci, aniž bych o to žádala. Nabízela mi, že mi zaplatí další vysokou školu i veškeré životní náklady. Zní to skvěle, že? Problém je, že mám pocit, že její štědrost je jen páka, jak s lidmi manipulovat a mít je pod kontrolou. Ne že by to dělala vědomě a zlomyslně. Myslím, že to dělá, protože jí pocit kontroly a toho, že je „dobrý člověk“, dělá šťastnou.
Když jí v minulosti řeknu „ne“, okamžitě přejde k citovému vydírání.
Jednou chtěla přespat u nás v té naší garsonce. Řekla jsem jí, že se tam prostě nevejdeme, ale že Jakubovi rodiče, kteří bydlí v Praze, pro ni mají nachystaný pokoj pro hosty. Rozplakala se, že ji „nechci“, a udělala hysterickou scénu. Když jsme nepovolili, vyhrožovala, že pojede přes noc zpátky do Ostravy, i když byla po celém dni v autě naprosto vyčerpaná. A taky to udělala. Celou noc jsem nespala strachy, že se někde vybourá.
Můj přítel Jakub ji od té doby nemůže vystát a nechce, aby u nás v budoucnu spala. Mohla bych se na něj vymluvit, ale to není fér. Navíc by se mu mohla nějak mstít, a to nechci.
Teď mi neustále píše, jak se těší na návštěvu v srpnu, aby „viděla nový byt“ a oslavila u nás své narozeniny. Už jen pohled na její zprávy ve mně vyvolává směs viny a úzkosti. Chce se mi zahodit telefon.
Jak jí mám říct, že moje pracovna není její ložnice? Jak jí mám říct, že v srpnu přijet nemůže? Nechci, aby u nás spala ani na nafukovací matraci, protože jí nevěřím – v minulosti se mi už prohrabávala ve věcech.
Prosím, poraďte.
Máte také zkušenost s rodičem, který nerespektuje vaše hranice? Jak se vám podařilo říct „ne“? Podělte se o své rady a příběhy na e-mailové adrese pribehy.kral@seznam.cz.
