Článek
Než mě odsoudíte, že řeším hlouposti, vyslechněte mě. Bydlíme s manželem Petrem a naší dcerou v malé řadovce za Prahou. Je to náš dům, naše hnízdo. Všechny ložnice a jediná koupelna jsou v patře. Logicky by tam tedy nikdo z návštěvy neměl co dělat, pokud si nepotřebuje odskočit nebo nejde za dětmi do pokojíčku.
Moje švagrová Jana, Petrova sestra, ale tuhle logiku zjevně nechápe.
Pokaždé, když k nám přijde, dříve či později zamíří nahoru. A její kroky skoro vždy vedou do naší ložnice. Je to pro mě absolutní narušení soukromí. Zvlášť proto, že naše ložnice je takové naše útočiště a zároveň skladiště. Právě tam dáváme hromady čistého prádla, které čeká na vyžehlení, a schováváme krabice s hračkami, když přijde návštěva. Je to zkrátka nejvíc soukromá a nejméně uklizená místnost v domě.
Jana si ale vždycky najde nějakou záminku. „Jdu se jen podívat na tu barvu na zdi,“ říká, i když jsme nemalovali přes rok. „Jen jdu pohladit kočku,“ tvrdí, i když kočka leží dole na gauči. „Jen se kouknu z okna na ulici,“ prohodí, jako by z jiných oken byl jiný výhled.
Zkoušela jsem jí naznačovat, že mi to vadí. Mluvila jsem o tom, jak nesnáším, když mi někdo kouká do mého chaosu s prádlem. Je jí to úplně jedno.
To, co se stalo včera, ale všechno změnilo.
Vrátila jsem se dřív z práce, protože mi třeštila hlava. Migréna jako hrom. Věděla jsem, že má odpoledne přijet Jana se svými dětmi. Petr byl zlatý. Řekl, ať zalezu do postele, odpočívám a vůbec se nestarám o nějakou socializaci. Že Janě ani neřekne, že jsem doma, aby za mnou nevodila děti.
Ležela jsem tedy v posteli, se zataženými závěsy, a poslouchala cvrkot v domě. Děti si hrály v pokojíčku vedle. Slyšela jsem, jak Jana přišla nahoru, aby je zkontrolovala. Pár milých slov, všechno v pořádku.
A PAK JSEM USLYŠELA, JAK JEJÍ KROKY MÍŘÍ K NAŠÍ LOŽNICI.
Srdce se mi rozbušilo. Zastavila se přímo přede dveřmi. Slyšela jsem cvaknutí kliky. Dveře se pomalu otevřely. V panice jsem si přetáhla peřinu přes hlavu a zatajila dech.
Stála tam. Cítila jsem její přítomnost v té škvíře ticha. Možná pět vteřin, možná deset. Byla to věčnost. Pak dveře zase tiše zavřela.
Co tam, proboha, hledala? Čekala, že přistihne svého bratra s milenkou? Nebo hledá schované zlato po babičce? V hlavě mi vířily absurdní scénáře, protože její chování nedává absolutně žádný smysl.
Cítím se poníženě a zrazeně ve vlastním domě. V mém nejbezpečnějším místě. Ložnice je přece svatyně. Je to nepsané pravidlo slušnosti mezi dospělými lidmi. Tam se bez pozvání prostě neleze.
Jsem divná, že mě to tak vytáčí? Že nedokážu pochopit, co ji k tomu vede? Všichni mi radí, ať si s ní promluvím, ale jak? Jak jí to mám říct, aniž bych zněla jako hysterická stíhačka a nerozpoutala rodinnou válku? ‚Hele, Jano, je ti přes třicet, tak bys mohla vědět, že se lidem neleze do ložnice, ne?‘ To je přece hrozně trapné.
Ale včerejšek byl poslední kapkou. Něco se ve mně zlomilo. Tohle už dál snášet nehodlám.
Máte ve své rodině také někoho, kdo nerespektuje vaše hranice? Napište mi o tom na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pomůže už jen to, když zjistíte, že nejste jediní, kdo něco takového řeší.
