Článek
Můj svět se rozbil včera odpoledne. Jediným telefonátem. Volal mi Roman, manžel mé nejlepší kamarádky Adély. Jeho hlas byl ledový a plný jedu.
„Veroniko, musím ti něco říct,“ začal bez pozdravu. „Adéla se mi včera při hádce přiznala. Naše Anetka není moje. Je tvého Martina.“
Zůstala jsem stát jako opařená, telefon přitisknutý k uchu. To přece nemůže být pravda. Martin a Adéla? My čtyři jsme byli nejlepší přátelé. Jezdili jsme spolu na dovolené do Chorvatska, slavili narozeniny, trávili spolu skoro každý víkend.
Koktala jsem, že je to nesmysl, že se musel zbláznit. On se jen chladně zasmál. Řekl, že prý jejich čtyřletá Anetka tráví se svým „skutečným tátou“ čas pravidelně. Při našich grilovačkách, na našich výletech. Pod mým nosem.
Než jsem se vzpamatovala, pípnutím mi oznámil zprávu na WhatsAppu. Poslal mi rozmazané video. Byla na něm Adéla s nějakým mužem. Bylo to tmavé, nešlo poznat, kdo to je. Ale ten zvuk… ten zvuk nikdy nezapomenu. Sténala jméno mého manžela. Martin.
Zvedal se mi žaludek. Poslal i pár screenshotů jejich zpráv. Přála bych si, abych je nikdy nečetla. Přála bych si, abych mohla vrátit čas o deset minut zpátky.
A pak přišla poslední rána. Roman mi oznámil, že Adéla, která je teď v sedmém měsíci, čeká druhé dítě. Taky s Martinem. Řekl, že se s ní rozvádí a že bude mého manžela žalovat o veškeré peníze, které za ty čtyři roky do Anetky investoval.
„Varuju tě dopředu, Veroniko,“ řekl tím svým jedovatým hlasem. „Jestli chceš pro svoje dítě nějaké alimenty, měla bys o ně zažádat dřív než ona. Bude to boj.“
Položila jsem telefon a sesunula se na podlahu. Jsem v pátém měsíci. Pod srdcem nosím dítě muže, který má možná celou druhou rodinu s mou nejlepší kamarádkou.
Když se Martin vrátil domů, všiml si, že je něco špatně. Ptál se, jestli mi není zle. Jen jsem pokrčila rameny a řekla, že jsem unavená. Dnes si kvůli mně vzal práci z domova. Sedí v obýváku a já se na něj nedokážu ani podívat. Každý jeho starostlivý pohled je jako další bodnutí nožem.
Celé dopoledne mi od Adély chodily zprávy. „Verunko, prosím, zavolej mi! Musím ti to vysvětlit! Je to jinak!“ Ignorovala jsem je. Nechtěla jsem slyšet její lži.
Nakonec jsem to nevydržela a zvedla to. Na druhé straně se ozval hysterický pláč. „Veru, přísahám, že to není tak, jak si myslíš!“ křičela.
A pak mi řekla svou verzi. Ano, měla poměr. Ano, Anetka není Romana a to dítě, co čeká, taky ne. Ale ten muž není můj Martin. Je to jiný Martin. Její kolega z práce.
Když se to prý Roman dozvěděl a uslyšel jméno Martin, dostal záchvat zuřivosti a okamžitě si to spojil s naším Martinem. Bála se ho. Bála se mu říct pravdu, a tak ho v tom nechala. Utekla i s Anetkou k matce a varovala mě, ať za Romanem v žádném případě nechodím sama k němu domů.
Na vteřinu mi v hlavě svitla naděje. Co když mluví pravdu? Co když je to celé jen obrovské, strašlivé nedorozumění?
Ale ten pocit okamžitě zmizel a nahradila ho ledová nejistota. Nedala mi žádný důkaz. Je to jen její slovo proti tomu videu a zprávám. Její příběh zní uvěřitelně… ale taky jako dokonalá lež, kterou by si vymyslel každý, kdo je zahnaný do kouta.
A já jsem uprostřed. Mezi dvěma verzemi příběhu. Ještě jsem nemluvila s Martinem. Bojím se. Co když se přizná? A co když to popře? Budu mu ještě někdy schopná věřit?
Sedím v ložnici a slyším, jak v obýváku telefonuje. Dívám se na své rostoucí břicho a nevím nic. Nevím, jestli je můj manžel milující partner, nebo monstrum. Nevím, jestli je má nejlepší kamarádka oběť, nebo lhářka.
Jediné, co vím, je, že můj život, jak jsem ho znala, skončil. A já netuším, komu mám věřit.
Ocitli jste se uprostřed cizího dramatu, který hrozí zničit i váš život? Když nevíte, komu věřit, někdy pomůže svěřit se někomu nezaujatému. Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
