Článek
Když má přijet na návštěvu rodina, vždycky se snažím být tou nejlepší hostitelkou. Mám ráda, když je dům plný života, smíchu a když se všichni cítí jako doma. Můj bratr Petr, jeho žena Jana a jejich dvě děti u mě byli na pár dní a já jsem si přála, aby jejich poslední večer byl něčím výjimečný. Chtěla jsem jim připravit večeři, na kterou budou vzpomínat. Netušila jsem, že na ni budu vzpomínat hlavně já, ale z úplně jiných a mnohem smutnějších důvodů.
Po náročném dni v práci jsem se pustila do vaření. Před pár dny se bratr jen tak mezi řečí zmínil, jak mu chybí smažený kapr, kterého nám jako dětem dělávala naše maminka. To prosté povzdechnutí mi utkvělo v hlavě. Rozhodla jsem se, že ho překvapím. Koupila jsem čerstvého kapra, připravila domácí bramborový salát přesně podle maminčina receptu a pustila se do smažení. Byla to práce, ale dělala jsem to s láskou. Chtěla jsem mu udělat radost.
Můj dům má otevřený obývací prostor spojený s kuchyní a jídelnou, takže jsme byli neustále všichni spolu. Zatímco já jsem stála u plotny a dům se plnil vůní smažené ryby, zbytek rodiny byl plně pohlcen svými vlastními světy. Petr sledoval v televizi fotbal, jeho žena Jana si na telefonu s úsměvem prohlížela videa na Facebooku a jejich děti, můj desetiletý synovec a dvanáctiletá neteř, byli s tablety v rukou ponořeni do nějaké videohry.
Když bylo vše hotovo, s úsměvem jsem zavolala přes celou místnost: „Večeře je na stole!“ Čekala jsem nějakou reakci, alespoň zvednutí hlavy. Nic. Televize byla puštěná nahlas, a tak jsem si řekla, že mě asi neslyšeli. Zkusila jsem to znovu, tentokrát hlasitěji. „Lidi, pojďte jíst, je to hotové!“ Opět žádná odpověď. Bylo to, jako bych mluvila do zdi.
S povzdechem jsem si tedy naložila na talíř a posadila se k prostřenému stolu sama. Jedla jsem v tichosti a pozorovala je. Čtyři lidé, každý uzavřený ve své vlastní digitální bublině, naprosto ignorující svět kolem sebe. A já jsem v tom světě byla s nimi, ale zároveň nekonečně daleko. Cítila jsem se neviditelná ve svém vlastním domě. Bylo to ponižující.
Když jsem dojedla, zvedla jsem se od stolu a s talířem v ruce jsem se jich zeptala naposledy, tentokrát už s neskrývanou frustrací v hlase: „Tak budete někdo jíst, nebo ne?“ To už konečně vyvolalo nějakou reakci, i když ne takovou, jakou bych si přála.
Můj bratr vstal, ale místo aby zamířil k jídelnímu stolu, bez jediného slova prošel kolem mě a odešel si na terasu zapálit cigaretu. Děti ani nezvedly oči od svých tabletů. A jeho žena Jana na mě jen mávla rukou, aniž by odtrhla zrak od displeje svého telefonu, jako by odháněla otravnou mouchu.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta lhostejnost, ta absolutní neúcta. Stála jsem tam a dívala se na mísu plnou zlatavých, voňavých porcí kapra, jídla, které jsem připravovala s takovou péčí. Jídla, které už bylo studené. Věděla jsem, že ohřívaná smažená ryba je rozmáčená a nechutná. A nechtěla jsem, aby mi dům ještě další den zapáchal po studeném oleji.
Zalila mě vlna chladného, klidného vzteku. Už žádné prosby, žádné čekání. Vzala jsem mísu s rybou, odnesla ji ke kuchyňské lince a celý její obsah jsem bez zaváhání vyklopila do odpadkového koše. Ten zvuk byl definitivní a svým způsobem osvobozující.
Potom jsem přistoupila k nim, kteří si stále nevšimli, co se stalo. Už jsem nekřičela. Mluvila jsem tiše, ale s důrazem na každém slově. „Přeji vám dobrou noc. A jen abyste věděli, nejsem vaše služka ani hotelový personál. To nejmenší, co jste mohli udělat, je projevit alespoň špetku vděčnosti za snahu, kterou si někdo dal, aby pro vás uvařil.“
Pak jsem se podívala přímo na svého bratra, který se právě vrátil z terasy. „A ty, Petře, si to prosím pamatuj. U mě doma už příště spát nebudete. Dveře mého domova jsou pro vás od této chvíle zavřené.“ Otočila jsem se a odešla do své ložnice.
Je pátek, druhý den po incidentu. Za pár hodin odjíždějí. V domě panuje ledové ticho. Slyším, jak si dole šeptají, ale nikdo se neodvážil se mnou promluvit. Cítím směs viny a zadostiučinění. Možná jsem byla příliš drsná. Možná jsem měla to jídlo schovat do lednice a nechat to být. Ale když jsem tam včera večer stála nad tou studenou večeří, došlo mi, že nejde o rybu. Jde o úctu. A pokud si mě moje vlastní rodina neváží v mém vlastním domě, kdo jiný to pak udělá? Možná jsem ztratila hosty na příští návštěvu, ale možná jsem konečně našla zpátky sama sebe a svou hrdost.
