Článek
S Petrem jsme spolu sotva půl roku, ale tenhle vztah mi už teď převrátil život vzhůru nohama. Není to jen láska, je to něco mnohem hlubšího a děsivějšího. Něco, co ve mně probudilo démony, o kterých jsem si myslela, že jsem je dávno zamkla na sto západů.
Pocházím z rodiny, kde slovo „láska“ bylo jen prázdnou frází. Otec byl alkoholik, co si pletl stěny s boxovacím pytlem a matka se tvářila, že je všechno v nejlepším pořádku. Vyrůstala jsem v atmosféře strachu a emočního chladu. Nikdy jsem nezažila, jaké to je mít tátu, který vás pohladí a řekne, že je na vás hrdý.
Když jsem Petra poznala, věděla jsem, že má dvě děti. Dvanáctiletou dceru a sedmiletého syna. Brali jsme to jako fakt, ale já je neznala. Zamilovala jsem se do muže, ne do otce. Teprve když mě poprvé pozval k nim domů, pochopila jsem, jak moc jsem se mýlila.
Byl to úplně obyčejný večer. Malý se vztekal, protože si nechtěl uklidit hračky. Celé moje tělo se napnulo v očekávání. Čekala jsem křik, rány, nadávky. Přesně to, co bych zažila ve svém dětství.
Ale Petr neudělal nic z toho. Klekl si k synovi, objal ho a klidným, laskavým hlasem mu vysvětlil, proč je důležité si po sobě uklízet. Sledovala jsem je a v krku mi rostl knedlík. Poprvé v životě jsem viděla, jak má vypadat opravdový otec.
Od té doby jsem u nich trávila čím dál víc času. Fascinovaně jsem pozorovala, jak se Petr stará o své děti. S jakou trpělivostí jim vysvětluje domácí úkoly, jak jim před spaním čte pohádky, jak je utěšuje, když mají bolístku na duši i na těle.
Byla jsem jako houba, co nasává všechnu tu lásku a teplo, které v jejich domě panovalo. Cítila jsem se bezpečně a chráněně. A pak to přišlo. Ten pocit, za který se stydím a který mě zároveň naprosto pohlcuje.
Začala jsem si přát, aby se Petr takhle staral i o mě. Aby mě objal, když je mi smutno. Aby mě pochválil, když se mi něco povede. Aby o mě bojoval tak, jako bojoval o své děti u soudu, když se s ním jeho bývalá žena chtěla rozvést a vzít mu je.
Když mi o tom vyprávěl, rozplakala jsem se. Nedokázala jsem mu vysvětlit, že nepláču kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože za mě by takhle nikdy nikdo nebojoval.
„Kéž bych měla takového tátu, jako jsi ty,“ zašeptala jsem a on mě pohladil po vlasech. „To bych si taky přál,“ odpověděl a já věděla, že to myslí upřímně.
Ale co s tím? Jak mám říct svému příteli, že v něm nevidím jen partnera, ale i otce, kterého jsem nikdy neměla? Jak mu vysvětlit, že toužím po jeho péči, ale ne v sexuálním smyslu?
Bojím se, že ho vyděsím. Že si bude myslet, že jsem divná. Že ho zatáhnu do svých traumat, která by měla řešit s terapeutem, na kterého teď nemám peníze.
Zatím mlčím. Užívám si každý okamžik v jeho přítomnosti a snažím se nasát co nejvíc té pozitivní energie. Ale zároveň vím, že takhle to nemůže jít do nekonečna. Že jednou budu muset najít odvahu a říct mu pravdu.
A doufat, že mě pochopí. A že mě neopustí.
Máte také své tajemství, které vás tíží? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná právě vaše zpověď pomůže ostatním najít odvahu.
