Článek
Nejstarší věštírny vznikaly ve starověkém Řecku, sem si lidé chodili pro vzácnou a drahou radu. Věštily zde především ženy, muži se této činnosti věnovali opravdu výjimečně a pokud ano, rozhodně nedosahovali takové slávy a velikosti jako jejich ženské protějšky. Během samotné věštby se dostávaly do rauše, k tomu jim napomáhaly nejrůznější opiáty, ať ve formě odvarů nebo výparů. Během prorokování vytřeštily oči a změnil se jim hlas.
Kult Sibyl se do Řecka dostal nejspíše z Malé Asie, odkud jej přivezli místní osadníci. Zde totiž žily různé věštkyni sloužící bohovi světla a slunce Sandorovi. Od Řeků věštění převzali staří Etruskové a Římané. Sibyla je často ztotožňována s biblickou královnou ze Sáby, panovnicí vládnoucí na území dnešní Etiopie a Jemenu, která okouzlila krále Šalamouna. Ať zní tento příběh jakkoli přitažlivě, nezakládá se na historických podkladech.
Samotné slovo Sibyla pochází z latinského výrazu sibulla, což v překladu znamená prorok. Označovala se jím věštkyně nebo starší, moudrá žena. Nejedná se tedy o vlastní jméno, ale o označení moudré, zkušené ženy, která umí nahlédnout do budoucích časů a zprostředkovává boží hlas. Historické prameny mluví o jedné ženě, později se v písemnostech dočtete, že jich bylo minimálně deset, starověcí Římané jich dokonce uvádějí dvanáct. Počet věhlasných věštkyň se ustálil až ve středověku. Zastavil se na čísle 12, odpovídal tak dvanácti apoštolům.
Která byla ta první?
Co víme o vůbec první Sibyle? Prapůvodní věštkyně pochází s největší pravděpodobností z Orientu, konkrétně ze starověké Mezopotámie, tedy z území dnešního Iráku a Íránu. Spisy starořímských historiků přinášejí na slavnou věštkyni dva pohledy. Část učené společnosti se domnívala, že byla dcerou krále Dardana a nymfy Nésy. Další učenci pracují s tezí, že byla dcerou Dia a najády Lamie a působila ve slavné věštírně v Delfách. Tato věhlasná vědma bude široké veřejnosti známá pod jménem Pýthia. Z mytologie známe další významné věštkyně – Sibylu kumskou, eritrejskou, libejskou a trojskou. K nejznámějším patřila Sibyla kumská a Deifobé.
Co praví pověst
Do Itálie z Eritreie údajně přišla kumské Sibyla Hérofila. Ta se proslavila věšteckými knihami, které byly v Římě nesmírně ceněné. Dle pověsti přišla na dvůr posledního římského krále Tarquinia Superba neznámá stará žena, která s sebou přinesla devět knih. Nikdo neměl ani tušení, že do paláce vstoupila legendární Sibyla kumská. Panovníkovi nabídla tajemné spisy za velice vysokou sumu. Astronomickou částku obhajovala slovy, že knihy obsahují mnoho božských moudrostí a různá proroctví o událostech odehrávajících se v budoucnosti. Král však hleděl na ženu svrchovaně, odmítl zaplatit požadovanou cenu a vše odmítl. Věštkyni toto chování urazilo a tři knihy vhodila do ohně. Další den nabídla králi šest knih za cenu předchozích devíti. Opět nebyla přijata, a tak tajemná žena hodila do ohně další tři knihy. Krále přepadly pochybnosti, a tak za zbylé tři knihy zaplatil původní částku. Jak děsné prozření čekalo krále, když se začetl do knihy a zjistil, že obsahuje informace o osudu Římanů i okolních národů. Uvědomil si, o jaké bohatství přišel. Chtěl neznámou ženu najít, ovšem už ji nikdy nikdo nespatřil.
Zbylé knihy se prý skutečně našly. Text byl v řečtině a psaný ve verších na palmových listech. Knihy nakonec shořely během požáru Říma. Senátoři tak vydali nařízení, aby byla Sibylina proroctví sbírána po všech řeckých osadách na území Itálie a znovu sepsána. Vznikla tak unikátní sbírka proroctví a myšlenek z křesťansko-židovských, egyptsko-orientálních a mnoha jiných pramenů. Dlouhou dobu se těšily velké úctě, ovšem lidé později přestali věštbám slepě důvěřovat, neboť se převážně týkaly katastrof, neštěstí, válek, tedy samých záporných událostí. Proroctví se poměrně často ozývala před válkou, kdy bylo nutné obyvatele naučit disciplíně. A to lid přivedlo k myšlence, že si ona proroctví přejí bohatí a mocní, že Sibyly navádějí. Proroctví byla nakonec zničena.
Jak bylo řečeno výše, Sibyliny knihy se nedochovaly, ale známe Sibylina proroctví, soubor různých textů vznikajících od 2. stol. př. n. l. do 4. stol. n. l. V 6. stol. jej sestavil neznámý křesťanský autor. Soubor je rozdělen do 14 částí zahrnujících texty židovského, křesťanského i pohanského původu. Nejstarší část je třetí kniha, nejpravděpodobněji vznikla již ve 2. stol. př. n. l. ve starém Egyptě. Čtvrtá kniha vznikla kolem roku 80 n. l. a zahrnuje také zmínky o významných historických milnících – výbuch Vesuvu a zničení Pompejí v roce 79 či zničení chrámu v Jeruzalémě v roce 70.
Jiráskova proroctví
S postavou Sibyly se setkáme ve Starých pověstech českých od Aloise Jiráska. Hovoří o ní jako o královně ze Sáby a představuje její příběh. A Sibyla prorokuje českým zemím. V knize si přečtete následující slova: „Tento národ vystaví mnoho měst, jedno nadmíru veliké a slavné. Od něho se však rozšíří různé ohavnosti a hříchy.“. Podle Jiráskovy hrdinky se prý lidé nepolepší, a proto je Bůh potrestá. „Pouze Tábor, Ústí, Soběslav a Mělník ujdou té zkáze, jestliže při pravdě a zákonu budou státi.“ Prahu by měl zničit oheň a povodeň tak, že z ní zůstanou jen kousky kamenů.
Zkázu české země předznamenají různá znamení, např. se zkrátí den, slunce nebude svítit tak jasně, dojde k jeho zatemnění, sklizeň bude probíhat ve velké zimě. Věštkyně předpověděla Čechám mnoho dalších útrap, mimo jiné měla být země sužována virovou epidemií. Nepřipomíná vám to něco?
Ať už věříte okultismu, nebo jej považujete za obyčejný podvod, musíte uznat, že na té historii a mytologii něco je.
Zdroje
1) Královna ze Sáby
2) Řecká Sibyla
3) Děsivá proroctví
4) Sibyla
