Článek
Bonaparte zasvětil armádě celý svůj život
Napoleon Bonaparte již od svého dětství směřoval do armády. Narodil se sice na Korsice, již v devíti letech se ale odjel vzdělávat do Francie. A to spolu se svým starším bratrem Josefem, který jej potom v armádě doprovázel prakticky celý život. Byl přijat do vojenského učiliště Brienne-le Chateau. Jako podporučík, ještě před svou dospělostí, vstoupil do armády, kde se uvedl na výbornou. Tehdy bylo jeho specializací dělostřelectvo. Byl převelen do Lyonu, odkud se ale záhy přesouval na Korsiku kvůli smrti svého otce. Od té doby pak většinu svého platu posílal na obživu své matce a dalším sourozencům. Co se týká jeho pozdějšího soukromého života, oženil se s o šest let starší Joséphine de Beuharnais. V roce 1810 si vzal svou druhou ženu Marii Luisu. Ta se tak stala francouzskou císařovnou. Soukromý život Napoleona nás ale příliš nezajímá. Byl to totiž především úspěšný generál a vojevůdce. Ostatně generálem se stal již ve svých 24 letech.
Moc dobře věděl, jak se chopit příležitosti
Využil situaci a příležitost chytil za pačesy v době konání Velké francouzské revoluce. Aktivně se zapojil do politické situace na Korsice. I díky jeho přičinění došlo k jejímu zrovnoprávnění. Zároveň byla udělena milost všem, kdo dříve bojovali za nezávislost tohoto ostrova. I když Napoleon za svůj rodný ostrov bojoval, jak nejlépe dovedl, byl o několik měsíců později z ostrova doslova vyhnán. Na Sardinii velel pluku dobrovolníků a zúčastnil se i nevydařené invaze na Sardinii. Právě to se mu stalo osudným. Je jen s podivem, že se dokázal s celou svou rodinou přesunout do bezpečí do Francie. Došlo k vydrancování domu a z rodiny se stali uprchlíci z vlastní země.
Snad každý Čech zná bitvu tří císařů
V České republice je, ve spojitosti s tímto vojevůdcem, nejznámější bitva odehrávající se v roce 1805. A sice bitva u Slavkova, známá také pod názvem bitva tří císařů. Proti sobě tehdy stáli ruský car Alexandr I., Napoleon Bonaparte a habsburský císař František I. V bitvě, kterou považoval za jednu z nejkrásnějších, ke které v jeho kariéře došlo, bez velkého překvapení dokázal vyhrát. Rok 1805 přinesl kýžené vítězství. Již o sedm let později ale střet s Ruskem přinesl spíše utrpení. Napoleonova armáda při tažení do Ruska trpěla ukrutnou zimou a hladem. Ruské impérium se jim dobýt nepodařilo. Zpátky do Francie se vrátila ani ne desetina z celé armády. Ta na začátku tažení měla téměř půl milionu vojáků. Tato porážka znamenala konec úspěchů Napoleona.
Po své velké prohře byl odsunut na ostrov Elba
Tato prohra je považována za jednu z nejdůležitějších, která v sérii napoleonských válek nakonec rozhodla. Ruská armáda prakticky do slova a do písmene dokázala vyhladit Napoleonovy jednotky. Porážka byla o to horší, že původní Napoleonovi spojenci se přidali na vítěznou ruskou stranu. Bonaparte tak přišel o podporu Rakouska, Pruska i Švédska. Napoleon neměl na výběr. Musel rezignovat a byl přesunut do vyhnanství na ostrov Elba. Zde pobýval celých dlouhých deset měsíců. Ostrov se mu podařilo opustit až 26. února 1815. Jeho cílem bylo tažení na Paříž. I přesto, že dokázal dát dohromady poměrně početnou skupinu vojáků i civilistů, žádný úspěch se ale nekonal.
Od roku 1840 jsou jeho ostatky v Invalidovně
Na trůnu se Bonaparte dokázal udržet pouhých sto dnů. Následovala pak již jen nechvalně proslulá porážka v bitvě U Waterloo, kdy byl Napoleon doslova rozdrcen částí vojsk Sedmé koalice evropských panovníků. Bonaparte byl následně odvezen na ostrov Svatá Helena. Zde strávil dlouhých šest let, než za nevyjasněných příčin zemřel. Jeho smrt je dodnes záhadou. Spekuluje se o otravě arzenikem nebo rakovině žaludku. Jeho ostatky byly pochovány v Katedrále svatého Ludvíka v pařížské Invalidovně. K jejich uložení došlo v roce 1840.
Bonaparte byl francouzským císařem, italským králem i protektorem
Napoleon byl kromě vojevůdce mužem dalších funkcí. Hned dvakrát se stal francouzským císařem. Poprvé za dob jeho úspěchů - od 18. května 1804 do 6. dubna 1814. Podruhé pak ve chvíli, kdy již neměl pevnou půdu pod nohama - od 20. března do 22. června roku 1815. Od roku 1805 do roku 1814 byl ale také italským králem. Sedm let pobýval ve funkci protektora Rýnského spolku. Od roku 1802 do roku 1805 byl prezidentem Italské republiky.
Zdroje:
1) Evropská historie - Napoleon
2) Biografie Napoleona https://www.britannica.com/biography/Napoleon-I
