Článek
Máma umřela před pěti lety. Chybí mi každý den. Táta (43) se tehdy úplně zhroutil, propadl se do tak hluboké deprese, že jsem se o sebe musela v podstatě starat sama.
O Vánocích mi oznámil, že někoho má. Že se k nám jeho přítelkyně Petra o svátcích nastěhuje. Viděla jsem, že je konečně šťastnější, a asi jsem mu to i přála. Nechtěla jsem, aby byl navždy sám. Ale zároveň jsem měla pocit, jako by mámu úplně mazal z našeho života. Všechny její fotky zmizely z poliček. Prý aby se Petra necítila špatně.
Na Štědrý den přijela. S tátou jsme měli jednu jedinou tradici, která nám zbyla z doby, kdy máma ještě žila. Vždycky jsme spolu na stromeček dávali hvězdu a pak se dívali na Grinche. Celý život.
Zatímco jsem byla v koupelně, táta dal tu hvězdu na stromeček s ní. S Petrou. A na Grinche jsme se nedívali, protože ona ho nesnáší. Vím, že to zní dětinsky, ale měla jsem v sobě takový vztek. Přišla a bez mrknutí oka zničila to jediné, co mi zbylo.
Celý večer se na mě ani nepodívala. Visela na tátovi a mě dokonale ignorovala. Když jsem tátovi večer řekla, jak mě to s tou tradicí mrzí, odbyl mě, že mám dospět a že se věci prostě mění.
Neměla jsem ji ráda. Cítila jsem z ní něco zlého, falešného. Když si na to stěžovala tátovi, seřval mě, že se k ní nechovám hezky a že se u nás necítí vítaná. Bylo mi to líto, protože táta vedle ní jen zářil, tak jsem se přemohla a snažila se být přátelštější.
Před ním byla jako med. Jakmile jsme ale osaměly, buď mě ignorovala, nebo se mnou mluvila s despektem. Jednou mi dokonce řekla, že jsem rozmazlený spratek, co tátovi jen komplikuje život.
Řekla jsem mu to. Nevěřil mi. Křičel na mě, že se snažím sabotovat jeho vztah, že chci, aby umřel sám a nešťastný, že jsem sobecká. Stála jsem tam jako opařená, nic z toho nebyla pravda. Od té chvíle se ke mně choval, jako bych byla vzduch. Cítila jsem se zase tak sama. Jako ten den, kdy umřela máma.
Před pár dny jsem nemohla spát. Šla jsem se potichu proplížit do kuchyně pro něco malého k jídlu. Petra tam seděla u stolu a s někým si volala přes video. Zvědavost mi nedala a já poslouchala.
Mluvila o tátovi, jak moc ho miluje. A pak to přišlo. „Má ale tuhle blbou dceru,“ řekla a zasmála se. „Myslíš, že je pozdě na adopci?“ Kamarádka na druhé straně se taky smála. „Je to malá mrcha, nesnáším ji,“ pokračovala Petra. Její kamarádka pak navrhla něco o internátu nebo vojenské škole, ale to už jsem nevydržela a utekla.
Celou noc jsem probrečela, dokud jsem vyčerpáním neusnula. Tátovi jsem to neřekla. Stejně by mi nevěřil.
Tak moc mi chybí máma. Přemýšlím, že bych se odstěhovala k babičce a dědovi z máminy strany, ale nechci, aby si táta myslel, že ho opouštím. Co mám dělat? Můžu vůbec něco dělat? Jak ho mám přimět, aby mi naslouchal?
Máte pocit, že vás vaši nejbližší neposlouchají, nebo se cítíte ve vlastní rodině jako cizinec? Svěřte se se svým trápením na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy stačí, když váš příběh uslyší alespoň někdo.
