Článek
Před šesti měsíci se mi zhroutil svět. Můj přítel Marek, se kterým jsem byla tři roky, se se mnou rozešel. Jeho důvod? Prý jsem měla „příliš mnoho hranic“. Skutečný důvod byl ale mnohem prostší a mnohem ošklivější. Chtěl spát se svou kolegyní z práce, což, jak jsem se později dozvěděla, také okamžitě udělal. Odešel ode mě za jinou, a ještě se mi snažil namluvit, že chyba je na mé straně.
Následující týdny a měsíce byly to nejhorší, co jsem v životě zažila. Bylo to peklo na zemi. Zatímco já jsem celé noci proplakala a nebyla schopná pozřít jediné sousto, on si užíval svobody. Okamžitě se vrátil na seznamky, obnovil kontakt se svými bývalými přítelkyněmi a všemi těmi „kamarádkami“, které mi vždycky pily krev. V podstatě se vrátil do svého starého života, jako bych já nikdy neexistovala.
Cítila jsem se ponížená, zrazená a naprosto bezcenná. Každý den jsem se modlila, aby mi zavolal, aby se omluvil, aby řekl, že udělal chybu. Ale telefon mlčel. A tak jsem se jednoho dne rozhodla. Rozhodla jsem se pro tu nejtěžší, ale nejnutnější věc: naprosté přerušení kontaktu. Smazala jsem jeho fotky, zablokovala ho na všech sociálních sítích a snažila se ho vymazat ze svého života. Člověk, který mě takhle odhodil, si nezasloužil mít ke mně žádný přístup.
Začala jsem se pomalu, bolestivě sbírat ze dna. Nutila jsem se chodit ven s kamarádkami, i když se mi nechtělo. Začala jsem cvičit, abych ze sebe dostala všechen ten vztek a smutek. Hledala jsem radost v maličkostech, v nové hudbě, v hezkém oblečení, v dobré kávě. A postupně, velmi pomalu, jsem si začala vzpomínat, jaké to je, mít se ráda a užívat si svou vlastní společnost.
Říká se, že bývalí partneři se vždycky vrátí. Vždycky jsem si myslela, že je to nesmysl. Že jsou to jen plané řeči, kterými se zklamané ženy utěšují. Že když někdo jednou odejde, je to navždy. A právě ve chvíli, kdy jsem tomu přestala věřit, kdy jsem se konečně začala cítit dobře a smířená se svým osudem, se to stalo.
Dnes. Je pátek, prvního srpna, krátce po poledni. Seděla jsem doma v klidu u počítače a pracovala. A pak mi na stole zavibroval telefon. Podívala jsem se na displej a srdce se mi na vteřinu zastavilo. Na obrazovce svítilo jeho jméno. „Marek volá“.
TEN hovor. Ten samý zatracený hovor, za který bych ještě před pár měsíci dala cokoliv. Hovor, za který jsem se modlila, o který jsem prosila vesmír v těch nejtemnějších nocích. Přišel přesně ve chvíli, kdy už jsem ho nechtěla.
Telefon zvonil a já jsem na něj jen zírala. V hlavě mi proběhl celý ten půlrok. Všechny ty slzy, ta bolest, to ponížení. A pak všechen ten pokrok, ta dřina, kterou mi dalo se z toho dostat. Vzpomněla jsem si na tu holku, kterou jsem byla, a podívala se na ženu, kterou jsem se stala.
A ta žena už na jeho zavolání nečekala. Ta žena už neprosila o lásku někoho, kdo jí opovrhoval. Ta žena už znala svou cenu. S naprosto klidným srdcem a pevnou rukou jsem ten hovor odmítla.
O pár vteřin později zavolal znovu. Už jsem neváhala. Otevřela jsem kontakty, našla jeho jméno a stiskla tlačítko „Zablokovat toto číslo“. A pak jsem ho pro jistotu zablokovala i na všech ostatních aplikacích, kde jsem to ještě neudělala. Ten pocit, který následoval, byl nepopsatelný. Byla to směs zadostiučinění, síly a konečného osvobození.
Je to vlastně neuvěřitelně ironické. Jak si vůbec dovoluješ mi volat? Po tom, co jsi mě takhle zahodil? Dala jsem ti všechnu svou lásku a věrnost, a ty jsi byl jen slaboch ovládaný svou vlastní touhou. Opustil jsi mě, protože jsem měla hranice. Tak tady máš tu největší hranici ze všech.
Už nikdy, ať se budeš snažit kolikrát chceš, ke mně nezískáš přístup. Už nikdy neuslyšíš můj hlas. Už nikdy neuvidíš mou tvář. Dříve jsem si nechávala jeho číslo v telefonu jen pro případ, že by se mu něco stalo, že by umřel. Ale víš co? Dnes je mi to jedno. Pro mě jsi umřel už dávno.
Říká se, že nejlepší pomsta je žít dobře a být šťastný. Ale já si myslím, že skutečná pomsta je něco jiného. Je to ten okamžik, kdy vám na dveře zaklepe vaše minulost, a vy máte tu sílu neotevřít. Dnes jsem ty dveře nejen neotevřela. Já jsem je zamkla, zabarikádovala a klíč jsem zahodila. A konečně jsem volná.
