Článek
Adrenalinové sporty přenechávám mladším. Nebo jsem si to alespoň myslela, až do minulé neděle. Ten den se můj čtrnáctiletý vnuk Tomáš rozhodl, že z babičky udělá kaskadérku. A já, ve své naivitě, jsem mu to dovolila.
Byli jsme u dcery na zahradě. Byl krásný, slunečný den a já jsem spokojeně seděla na terase a popíjela kávu. Tomáš se proháněl po naší klidné, slepé ulici na svém novém narozeninovém dárku – elektrické koloběžce. Nebyla to žádná dětská hračka. Byla to elegantní, černá bestie, která dokázala jet skoro třicetikilometrovou rychlostí. Sledovala jsem ho s jistou dávkou obav a obdivu, jak se na ní s lehkostí a jistotou pohybuje.
Po chvíli přijel ke mně. „Babi, nechceš si to taky zkusit?“ zeptal se s tím jeho typickým, šibalským úsměvem. „Je to super, uvidíš!“ Okamžitě jsem zavrtěla hlavou. „Tomášku, prosím tě, v mém věku? Vždyť já na tom ani neumím stát, spadla bych dřív, než bych se rozjela. To není nic pro mě.“
Ale on se nenechal odbýt. Začal mě přemlouvat. „Ale jdi, babi, to je úplně jednoduchý! To zvládneš! Jenom se odrazíš a tady zmáčkneš tenhle knoflík. Podívej.“ Přidala se i dcera s manželem. „Ale mami, zkus to, bude sranda! Vždyť se ti nemůže nic stát, pojedeš pomalu.“ Cítila jsem se jako na pranýři. Všichni se na mě dívali a čekali. A já, abych jim udělala radost a nezkazila zábavu, jsem nakonec s těžkým povzdechem souhlasila.
Tomáš mi dal rychlé, asi třicetisekundové školení. „Tohle je plyn, tohle je brzda. Hlavně ten plyn mačkej jenom trošičku, babi, je to docela silný.“ Postavila jsem se na tu úzkou desku. Bylo to nestabilní a připadala jsem si jako provazochodec. Tomáš mě chvíli přidržoval. „Tak, a teď se lehce odraz a jenom malinko zmáčkni ten knoflík,“ instruoval mě.
Zhluboka jsem se nadechla, odrazila jsem se a jemně jsem stiskla páčku plynu. Koloběžka sebou škubla a pomalu se rozjela. Prvních pár metrů jsem jela krokem a křečovitě jsem se držela řídítek. Byla jsem vyděšená. Ale nespadla jsem. Po chvíli jsem získala trochu jistoty. Zkusila jsem jet o kousek rychleji. A najednou se stalo něco nečekaného. Ten strach se změnil v radost.
Jela jsem po prázdné ulici, vítr mi čechral vlasy a já jsem cítila zvláštní, dávno zapomenutý pocit svobody a lehkosti. Bylo to úžasné! Cítila jsem se najednou o třicet let mladší. Slyšela jsem za sebou, jak mi rodina tleská a fandí. „Vidíš, babi! Jde ti to!“ volal Tomáš.
Povzbuzena svým úspěchem a tou náhlou vlnou euforie, jsem udělala osudovou chybu. Řekla jsem si, že zkusím jet ještě o trochu rychleji. Že jim ukážu, že nejsem žádná stará babička! A zmáčkla jsem tu páčku plynu o trochu víc, než jsem měla v úmyslu.
Ta reakce byla okamžitá. Koloběžka pod mýma nohama vystřelila dopředu jako raketa. Najednou jsem nejela deset, ale třicet kilometrů v hodině. Krajina kolem mě se rozmazala. Z pocitu svobody se okamžitě stal pocit naprosté paniky. Zoufale jsem se snažila najít brzdu, ale v tom šoku jsem si nemohla vzpomenout, která páčka to je. Blížila se zatáčka na konci ulice. A přímo v té zatáčce byl živý plot našich sousedů. Hustá, dvoumetrová stěna z tújí.
Snažila jsem se zatočit, ale bylo pozdě. Řídítka se mi smýkla a já jsem věděla, že je konec. S hlasitým výkřikem jsem vjela přímo do toho živého plotu. Nebyla to tvrdá rána. Bylo to spíš jako když vás pohltí obrovská, zelená, pichlavá houba. Zmizela jsem v něm celá.
Nastalo ticho. Pak jsem slyšela zděšené výkřiky mé rodiny a jejich dupot, jak ke mně běželi. Ležela jsem uprostřed toho pichlavého křoví, zamotaná do větví, a kromě pár škrábanců a obrovského šoku mi nic nebylo. „Jsem v pořádku!“ zavolala jsem na ně a můj hlas zněl tlumeně, jako z jiné dimenze.
Museli mě z toho plotu doslova vystříhat. Když mě konečně vytáhli ven, celou od jehličí a s větvičkami ve vlasech, podívala jsem se na svou rodinu. Dcera a zeť se tvářili vyděšeně. Ale Tomáš, můj vnuk, ten se snažil ze všech sil zadržet smích, ale moc mu to nešlo. Třásl se a z očí mu tekly slzy. A když jsem se viděla, musela jsem se začít smát taky.
Moje kariéra jezdkyně na elektrické koloběžce trvala přesně pět minut a skončila neslavně, v sousedovic tújích. Mám pár modřin, škrábanců a hlavně, pořádně pošramocenou důstojnost. Ale taky mám novou, skvělou historku, kterou bude moje rodina vyprávět na každé oslavě.
A i když vím, že už na tu pekelnou věc nikdy v životě nevlezu, musím přiznat, že na ten krátký, prchavý okamžik, než jsem ztratila kontrolu, jsem se cítila úžasně. Na těch pár vteřin mi nebylo šedesát osm. Bylo mi zase osmnáct. A za ten pocit ten pád do živého plotu vlastně skoro stál. Skoro.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
