Článek
S Aničkou jsme spolu tři roky a bydlíme v malém podnájmu v Praze, odkud oba chodíme na vysokou. Troufám si říct, že jsme spolu opravdu šťastní. I když máme občas svoje mraky, nikdy v životě mi s nikým nebylo líp. Vždycky je tu pro mě, když na mě padnou moje depky, nikdy mě nesoudí a nikdy se kvůli ní necítím slabý, když ji poprosím o pomoc.
Problém je ve mně. Jsem, jak bych to řekl, citově zabedněný. Jako spousta chlapů prostě nedokážu dávat city najevo. Často mám pocit, že já jsem ten dešťový mrak a ona moje sluníčko. A myslím, že ji to občas mrzí.
Ale abych se dostal k jádru věci. Dneska odpoledne jsme seděli každý u svého notebooku a pracovali na seminárkách. V pozadí nám hrála hudba z nějaké staré playlisty na Spotify. Najednou začala hrát píseň „Whatever Will Be, Will Be (Que Sera, Sera)“.
Slyšel jsem, jak si ji Anička za mými zády potichu pobrukuje. A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Bez přemýšlení jsem vstal, otočil se na ni a řekl: „Pojď na chvilku sem.“
Nechápavě se na mě podívala, ale zvedla se. Vzal jsem ji za ruku a začali jsme se nemotorně a legračně pohupovat v rytmu valčíku uprostřed našeho malého pokoje. Tančili jsme mezi postelí a stolem, dokud se píseň nezměnila.
Když hudba dohrála, podíval jsem se na ni. V očích se jí leskly slzy, ale na tváři měla ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl.
„Ty jsi ten nejsladší kluk, jakého jsem kdy potkala,“ zašeptala. Rychle si setřela slzy, dala mi pusu a vrátila se ke svému notebooku, jako by se nic nestalo.
Ale stalo se. Ten její pohled mi naprosto vyrazil dech. Uvědomil jsem si, jak moc se mi líbí, když se takhle cítí. A i když to nebylo poprvé, co jsem jí udělal radost, mám pocit, že se to nestává tak často, jak by si zasloužila.
Každý den jí říkám, že ji miluju, ale teď vidím, že činy jsou opravdu víc než slova. Moje slova jsou rutina. Tenhle tanec byl něco víc.
A tak se vlastně ptám sám sebe, co dál. Jaké další maličkosti pro ni můžu udělat? Jak v sobě odemknout ty emoce a pustit je ven? Vždycky, když se nad tím zamyslím, mám v hlavě úplně prázdno.
Začal jsem přemýšlet o takzvaných jazycích lásky. Možná ten její není jen o slovech, ale právě o takových chvílích. O činech, které nic nestojí, ale znamenají všechno.
Nechci, aby si myslela, že je pro mě samozřejmost. Není. Je to to nejlepší, co mě v životě potkalo.
Před chvílí, než jsem si sedl k tomuhle psaní, jsem udělal ještě jednu věc. Na malý lepicí papírek jsem napsal jen tři slova: „Miluju Tě. V.“ a nalepil jsem ho na zrcadlo v koupelně.
Třeba je to ono. Třeba láska není o velkých gestech, ale o tisíci takových drobných bláznovství.
Jakými maličkostmi dáváte ve vztahu najevo lásku vy? Podělte se o své tipy a příběhy na pribehy.kral@seznam.cz a inspirujte ostatní.
