Článek
S Terezou jsme spolu tři roky a já ji miluju přesně takovou, jaká je. Je to holka krev a mlíko a já jsem ji nikdy jinak neznal. Proto když asi před třemi týdny přišla s tím, že chce zhubnout tak deset kilo, nijak jsem ji neodrazoval. Pokud se bude cítit lépe, proč ne?
Stáhla si do mobilu Kalorické tabulky, nastavila si přísný denní příjem 1200 kilokalorií a začala pít litry vody. V něčem to bylo vlastně fajn. Najednou jsme měli každý večer zdravou, doma vařenou večeři a začali jsme spolu chodit na dlouhé procházky kolem Hostivařské přehrady.
Jenže spolu s kily začalo mizet i něco jiného – její sebevědomí.
Všechno se točí kolem ranního vážení. Každé ráno stoupne na váhu a ten malý digitální displej rozhodne o tom, jaký bude mít celý den. A poslední dva týdny jsou ty dny převážně katastrofální.
„Přibrala jsem dvě stě gramů, dneska si nezasloužím jídlo,“ slyším od ní s pohledem upřeným do prázdna.
„Jídlo je přeceňovaný,“ zamumlá si pro sebe, když si do krabičky na oběd dává jen pár listů salátu.
A nejhorší jsou ty otázky mířené na mě. „Proč se se mnou nerozejdeš a nenajdeš si někoho hezkýho?“ ptá se mě večer v posteli, zatímco já ji ujišťuju, že pro mě je nejkrásnější na světě. Moje slova jako by se od ní jen odrážela.
Dnes ráno to vyvrcholilo. Napsala mi z práce zprávu, která mi sevřela žaludek. Přiznala se mi, že teď vstává o půl hodiny dřív, jen aby měla dost času se po zvážení vybrečet v posteli, aby se pak zase nerozbrečela u stolu v kanceláři „jako minule“.
Dochází mi, že je to šílenství. Mluvil jsem kvůli ní s kamarádkou, která dělá výživovou poradkyni. Zjistil jsem víc, než jsem kdy chtěl vědět o hormonech, zadržování vody a o tom, jak antikoncepce ovlivňuje hubnutí.
Snažil jsem se jí to vysvětlit. Říkal jsem jí, že její tělo je jen v šoku z té náhlé změny, že musí vydržet pár týdnů, než si zvykne. Ale ona mě neposlouchá.
Je příliš zaměstnaná pláčem nad čtvrt kilem a přísaháním, že je „odsouzená být navždy ošklivá“ a já ji opustím kvůli „nějaké vychrtlině“.
Miluju ji, opravdu. Ale dochází mi, že tohle už není jen o dietě. Dívám se, jak se mi ztrácí před očima. Jak se z veselé a sebevědomé holky stává uzlíček nervů, který nenávidí sám sebe.
Už vím, že argumenty o metabolismu nepomůžou. Tohle není v jejím těle, ale v její hlavě. A já jsem se rozhodl. Nepotřebuje, abych jí radil, co má jíst. Potřebuje pomoc. A já udělám všechno pro to, abych jí ji zajistil, i kdyby mě měla nenávidět. Protože opustit ji v tomhle by bylo to poslední, co bych na světě udělal.
Máte zkušenost s tím, jak se snaha o zdravý životní styl může zvrhnout v nebezpečnou posedlost? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná tím pomůžete někomu, kdo právě teď bojuje.
