Článek
S Adélou to bylo ze začátku jako z nějakýho hloupýho romantickýho filmu. Byla chytrá, vtipná, krásná. Totálně mě okouzlila. Jenže jak opadla ta první zamilovanost, začal jsem si všímat něčeho… divnýho. Takovýho jedu, co se jí pomalu uvolňoval z úst, kdykoliv přišla řeč na chlapy.
Bylo to vlastně úplně absurdní. Seděli jsme třeba v kavárně, ona si srkala svoje lattéčko a najednou prohodila, že chlapi jsou od přírody neschopní udržet vztah. Nebo že za všechny války na světě můžou muži. Říkala to s takovou samozřejmostí, jako by mluvila o počasí. Zpočátku jsem se to snažil brát s humorem, trochu ji popichovat. Ale ten její pohled byl vždycky ledově vážný.
Nejhorší na tom bylo, když jsme se bavili o někom konkrétním. Kamarádovi se rozpadal vztah a jeho žena mu byla, a to vím jistě, nevěrná. Když jsem to Adéle řekl, okamžitě spustila. Že za to určitě může on, že ji k tomu dohnal, že ji citově zanedbával. Vůbec neznala fakta, ale měla jasno. Ženská je vždycky oběť. Chlap vždycky viník.
A pak přišla ta její korunní věta, která mě pokaždé spolehlivě vytočila do běla. Když viděla, jak se u těch jejích řečí kroutím, pohladila mě po ruce, usmála se tím svým sladkým úsměvem a řekla: „Ale ty ne, Petříku. Ty jsi úplně jiný. Ty jsi jeden z těch dobrých.“
Cože? Jako bych byl nějaký výstavní kousek, výjimka potvrzující pravidlo? V tu chvíli jsem si vždycky připadal jako zrádce vlastního druhu. Jako bych dostal nějakou dočasnou propustku z kategorie „mužské prase“. Bylo to ponižující.
A ta ironie! Adéla, která si hrála na největší bojovnici za utlačované, přitom vyrůstala v takovém luxusu, o jakém se 99 % lidí ani nesní. Její tatínek je velký zvíře v nějaké firmě a ona nikdy nemusela hnout prstem. Bydlela ve vile se zahradou, měla auto, o kterém jsem si já, kluk z paneláku, mohl nechat jen zdát. A tahle holka, co jezdila na nákupy do Pařížské a na dovolenou na Bali, mi bude vykládat, jak je společností utlačovaná? To byl fakt špatný vtip.
Pohár přetekl, když jsme byli na oslavě u mých rodičů. Můj táta, chlap, co celý život dřel, aby nás uživil, prohodil nějaký nevinný vtip o ženských za volantem. Adéla ho okamžitě sjela pohledem a přede všemi ho poučila o zakořeněném sexismu. V tu chvíli jsem se za ni styděl tak, že bych se nejradši propadl do země.
Ještě ten večer jsem se s ní rozešel. Brečela a nechápala to. Vždyť já jsem přece byl „ten dobrý“. Jenže já už dál nechtěl být její alibi. Nechtěl jsem být ten jeden hodnej pejsek v její sbírce. Jsem chlap. A nejsem na to o nic míň hrdej, než je ona na to, že je žena.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
