Článek
Byla jsem obložená horami učebnic, zvýrazňovačů a prázdných hrnků od kávy. A přede mnou byla ta nejtěžší zkouška ze všech. Ústavní právo. Učil ho profesor Kopecký, postrach fakulty. Starý, přísný muž s ledovým pohledem, který si liboval v chytácích a jehož úspěšnost u zkoušky se pohybovala kolem třiceti procent. Byla to zkouška, která oddělovala zrno od plev, a já jsem byla odhodlaná být zrnem.
Učila jsem se na ni měsíc. Dnem i nocí. Uměla jsem zpaměti data, paragrafy, nálezy Ústavního soudu. Cítila jsem se připravená, i když nervózní tak, že jsem skoro nemohla jíst. V den zkoušky jsem stála před jeho kabinetem s dalšími dvaceti studenty, kteří vypadali stejně vyděšeně jako já. Když se otevřely dveře a asistentka přečetla mé jméno, zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem do jámy lvové.
Profesor Kopecký seděl za svým masivním dubovým stolem a ani nezvedl hlavu. Jen pokynul rukou, ať si vytáhnu otázku. S třesoucí se rukou jsem zalovila v osudí a vytáhla papírek. Když jsem si přečetla, co na něm stojí, žaludek se mi sevřel. Byla to přesně ta jediná oblast, ve které jsem si nebyla stoprocentně jistá. Princip dělby moci a jeho historický vývoj.
Snažila jsem se. Mluvila jsem, citovala jsem, co jsem si pamatovala, ale cítila jsem, že se do toho zamotávám. Profesor Kopecký mě nechal mluvit asi deset minut. Pak mě přerušil. Zvedl na mě své ocelově šedé oči zpoza brýlí. „Slečno Novotná,“ řekl tichým, ale naprosto definitivním hlasem. „Je vidět, že jste se učila. Ale nerozumíte tomu. Chybí vám nadhled a pochopení souvislostí.“ Chvíli mlčel a já jsem cítila, jak mi hoří tváře. „To bohužel nestačí. Děkuji vám, přijďte v dalším termínu.“
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Bylo to poprvé v životě, co mě vyhodili od zkoušky. Já, perfekcionistka, holka se samými jedničkami. Cítila jsem se ponížená, hloupá, naprosto neschopná. Mechanicky jsem vstala, zamumlala „děkuji, na shledanou“ a vypotácela se z kabinetu. Prošla jsem kolem ostatních čekajících studentů, aniž bych se na ně podívala. Chtěla jsem jen utéct, schovat se před celým světem.
Našla jsem prázdnou lavičku v parku naproti fakultě. Sedla jsem si, zabořila hlavu do dlaní a rozplakala se. Byly to tiché, zoufalé slzy naprostého selhání. V hlavě jsem si přehrávala každé své slovo, každou chybu, kterou jsem udělala. Můj dokonale naplánovaný život, moje kariéra, všechno se mi v tu chvíli zdálo být v troskách.
Asi po deseti minutách jsem uslyšela vedle sebe hlas. „Promiňte, že ruším,“ řekl jemně. „Ale vypadáte, jako byste právě potkala profesora Kopeckého.“ Zvedla jsem hlavu. Vedle mě stál mladý muž, mohl být o pár let starší, s milýma očima a chápavým úsměvem. V ruce držel dva kelímky s kávou.
Jen jsem přikývla, neschopná slova. „Tak to znám,“ pokračoval a posadil se vedle mě na lavičku. „Mě vyhodil loni. Dvakrát. U něj je to jako loterie. Ale nebojte, na třetí pokus už to dáte.“ Podal mi jeden z kelímků. „Tady, na nervy. Jsem Marek.“
Jeho klid a humor mě odzbrojily. Přijala jsem kávu a poprvé za ten den jsem se trochu usmála. Začali jsme si povídat. Ukázalo se, že je o dva ročníky výš a zkoušku z ústavního práva má už dávno za sebou. Nehodnotil mě, nevysmíval se mi. Jen poslouchal. Nechal mě, abych mu vylila celé své zoufalství, a občas prohodil nějakou vtipnou historku o svých vlastních studijních neúspěších.
Mluvili jsme spolu snad dvě hodiny. Mluvili jsme o právu, o profesorech, o tom, co chceme dělat po škole. Zjistili jsme, že máme stejný smysl pro humor a podobný pohled na svět. Ten pocit selhání a ponížení se pomalu rozplýval a nahrazoval ho pocit lehkosti a nečekaného souznění. Úplně jsem zapomněla, že jsem ještě před chvílí prožívala nejhorší den svého života.
Když jsme se loučili, Marek řekl: „Hele, jestli chceš, můžeme se na ten další termín připravovat spolu. Znám jeho triky a vím, na co se zaměřit. Zvu tě na doučování, platí se kávou.“ S radostí jsem souhlasila.
Naše „doučování“ začalo následující týden v univerzitní knihovně. Ale brzy se z knihovny přesunulo do kaváren, pak na procházky podél Vltavy a nakonec i na večeře. Zjistila jsem, že se neučím jen na zkoušku. Zamilovávala jsem se. A strach z profesora Kopeckého byl najednou nahrazen nervózním očekáváním, kdy zase uvidím Marka.
Tu zkoušku jsem na druhý pokus udělala. Dostala jsem za dvě a byla jsem šťastná. Ale už to pro mě nebylo to nejdůležitější na světě. To nejdůležitější sedělo vedle mě v kavárně a drželo mě za ruku.
Dnes, o osm let později, je Marek mým manželem. Máme malou dceru a byt s výhledem na ten samý park, kde jsme se poprvé potkali. Občas, když jedeme kolem fakulty, si na ten den vzpomenu. Na ten pocit naprostého zoufalství, když mě profesor Kopecký vyhodil. Tehdy jsem si myslela, že je to konec světa. Dnes vím, že to bylo to nejlepší, co se mi v životě mohlo stát. Byla to ta nejdůležitější a nejšťastnější „nedostatečná“, jakou jsem kdy dostala. Protože kdybych tu zkoušku tehdy udělala, jen bych si odškrtla další splněnou položku, odešla bych domů a nikdy bych nepotkala muže svého života. Někdy jsou ty největší životní výhry převlečené za prohry. A za to budu profesoru Kopeckému vděčná navždy.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
