Článek
Nenáviděla jsem ho od prvního dne, co jsme se do bytu nastěhovali. Můj muž Pavel ho ale z nějakého nepochopitelného důvodu bral jako „retro kousek s patinou“. Každý můj pokus o jeho výměnu skončil debatou o tom, že „ještě přece funguje“.
Minulý týden jsem ale v jednom designovém obchodě uviděla lustr mých snů. Jednoduchý, elegantní, moderní. A byl ve slevě. Neváhala jsem ani vteřinu a koupila jsem ho. Rozhodla jsem se, že Pavla překvapím. Že mu dokážu, že jsem taky praktická a že výměna lustru přece nemůže být žádná velká věda.
V úterý odpoledne, když byl Pavel v práci a děti u babičky, nastal můj velký okamžik. Připravila jsem si štafle, šroubováky, kleště a s odhodláním jsem se pustila do díla. První krok, jak jsem si pamatovala z instruktážních videí na YouTube, byl vypnout elektřinu. Došla jsem k naší pojistkové skříni a s jistotou jsem shodila pojistku s nápisem „Světla obývák“. Světlo v obýváku zhaslo. Perfektní. Byla jsem přesvědčená, že jsem v bezpečí.
Vylezla jsem na štafle a začala jsem demontovat tu mosaznou příšeru. Bylo to těžší, než jsem čekala. Lustr byl plný prachu a mrtvých much. Po chvíli zápasení se mi ho konečně podařilo odšroubovat. Ze stropu teď visely jen tři osamělé dráty – modrý, hnědý a zelenožlutý. „To bude hračka,“ pomyslela jsem si. „Modrý na modrý, hnědý na hnědý.“
Rozbalila jsem ten nový, krásný lustr a začala jsem propojovat dráty. Držela jsem v jedné ruce hnědý drát ze stropu a v druhé hnědý drát z lustru. A v momentě, kdy se ty dva měděné konce dotkly, se stalo něco, co připomínalo malý ohňostroj.
Ozvala se hlasitá rána, jako když vystřelí z pistole. Z drátů vyšlehl oslepující, modrobílý záblesk a sprška jisker. Leknutím jsem skoro spadla ze štaflí. A pak nastala tma. Naprostá, absolutní tma. A ticho. Zhaslo nejen světlo v obýváku, ale všechno. Lednice přestala vrčet, rádio v kuchyni ztichlo. Celý byt byl mrtvý.
Stála jsem na štaflích, v naprosté tmě, srdce mi bušilo až v krku a vzduch smrděl spáleným plastem. Bylo mi jasné, že jsem neprovedla jen obyčejnou výměnu lustru. Provedla jsem úspěšný atentát na elektrické rozvody našeho bytu. Opatrně jsem slezla dolů a potmě jsem se došourala ke dveřím a na chodbu k hlavní pojistkové skříni. Hlavní jistič pro náš byt byl shozený. S úlevou jsem ho zkusila nahodit zpátky. Okamžitě s hlasitým cvaknutím spadl zase dolů. Zkrat. Dokonalý, totální zkrat.
A v tu chvíli se začaly dít věci. Na chodbě se otevřely dveře od bytu paní Novákové. „Vám taky nejde proud?“ zeptala se do tmy. Než jsem stihla odpovědět, otevřely se dveře naproti. „Nám taky ne,“ ozval se pan Kučera. Během minuty byla celá chodba plná sousedů, kteří si stěžovali, že jim vypadl proud. V celém domě.
V tu chvíli mi došlo, že můj malý kutilský projekt nabral rozměrů celodomovní katastrofy. Podařilo se mi vyhodit pojistky nejen u nás, ale v celé stoupačce. Snažila jsem se být co nejvíc nenápadná, potichu jsem vklouzla zpátky do svého tmavého bytu a doufala, že si nikdo nespojí tu náhlou tmu s mým odhodláním vyměnit lustr.
Bylo to marné. Náš domovník, pan Krause, naštěstí bydlí v přízemí. Za chvíli už chodil po chodbě s baterkou a jako zkušený detektiv pátral po příčině. „Musel to být nějaký zkrat v jednom z bytů,“ slyšela jsem jeho hlas. „Všichni si zkontrolujte, jestli jste něco nezapojovali.“ A pak jeho pohled padl na mě, jak vykukuju ze dveří. „Paní Dvořáková, vy jste doma? Cítím od vás nějakou spáleninu.“
Musela jsem s pravdou ven. S tváří rudou jako paprika jsem před zraky asi deseti zvědavých a lehce naštvaných sousedů přiznala svůj hřích. „Já jsem jenom… měnila lustr,“ zašeptala jsem. Pan Krause si jen povzdechl, vzal si nářadí a šel ke mně do bytu. Po chvíli bádání u spleti drátů visících ze stropu našel problém, zaizoloval, co bylo potřeba, a nahodil hlavní jistič.
Světla v celém domě se rozsvítila. Z chodeb se ozval úlevný povzdech. Já jsem tam stála uprostřed obýváku, pod holou žárovkou, kterou tam pan Krause provizorně nainstaloval, a cítila jsem se jako největší idiot na světě.
Když se večer vrátil Pavel, zarazil se mezi dveřmi. „Co se stalo? Kde je ten náš lustr? A proč nám ze stropu visí jen žárovka?“ Podívala jsem se na něj, pak na ten nový, krásný lustr, který stále ležel v krabici na zemi, a pak na tu ohořelou díru ve stropě. A místo toho, abych se rozplakala, jsem se začala smát.
Můj velký den nezávislosti a kutilství skončil totálním fiaskem a veřejnou ostudou. Ale také mi dal cennou lekci. Že některé věci je opravdu lepší přenechat profesionálům. A že příště, až budu chtít něco v bytě vylepšit, zavolám elektrikáře. Nebo to prostě nechám na Pavlovi. I kdyby to mělo trvat dalších deset let. Pořád je to lepší, než být znovu zodpovědná za blackout celého paneláku.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
