Článek
„Nebudeš na všechno sama.“ Znělo to jako sen. Realita, jak už to bývá, je ale mnohem prozaičtější. A ten sen se proměnil v každodenní lekci o tom, jak dva lidé mohou žít v jednom bytě, ale v naprosto odlišných vesmírech, oddělených jen jedněmi dveřmi od pracovny.
Můj den začíná kolem šesté ráno, kdy se malá Anička rozhodne, že je čas vstávat. David vstává s námi. Dáme si společnou snídani, což je asi tak patnáctiminutové okno, kdy jsme skutečně rodina. Pak mi David dá pusu, popřeje mi „hezký a klidný den“ a zmizí za dveřmi své pracovny. A v tu chvíli pro něj končí realita a začíná práce. Pro mě realita teprve začíná.
Minulé úterý bylo obzvlášť náročné. Aničce rostly zuby, byla protivná a uplakaná. Noc byla peklo, spala jsem sotva tři hodiny. Ráno, když David odcházel do své svatyně ticha a soustředění, podíval se na mě, na mé kruhy pod očima a na mé vlasy stažené do ledabylého drdolu. „Vypadáš unaveně, miláčku,“ řekl se soucitem. „Ale neboj. Vždyť jsi doma, tak si odpočineš přes den. Lehni si, až bude malá spát.“ A s těmito slovy, plnými dobrých úmyslů a naprostého nepochopení, zavřel dveře a nechal mě napospas našemu společnému potomkovi.
„Odpočineš si přes den.“ Ta věta mi zněla v uších celé dopoledne jako výsměch. Anička samozřejmě nespala. Její dvacetiminutové šlofíky, během kterých jsem se musela rozhodnout, jestli se pokusím rychle najíst, uklidit včerejší nepořádek nebo si vyčistit zuby, se nedaly nazvat spánkem. Byly to jen krátké přestávky v jejím celodenním programu, který se skládal z pláče, krmení, přebalování a dožadování se stoprocentní pozornosti.
Můj „odpočinek“ vypadal tak, že jsem s ní hodinu a půl chodila po bytě a zpívala ukolébavky. Pak jsem ji konečně uspala. Položila jsem ji do postýlky s opatrností pyrotechnika zneškodňujícího bombu. A v tu chvíli začal můj závod s časem. Nevrhla jsem se na gauč. Vrhla jsem se na horu nádobí ve dřezu. Pustila jsem pračku. Snažila jsem se sníst studený rohlík od snídaně. A přesně ve chvíli, kdy jsem si chtěla na pět minut sednout, se z ložnice ozval ten známý, srdceryvný pláč. Moje pauza skončila.
V poledne se otevřely dveře pracovny. Vyšel z nich David, svěží a odpočatý. „Tady je dneska nějaký rušno, co?“ řekl, když slyšel Aniččin pláč. Udělal si oběd, snědl ho v klidu u stolu, zatímco já jsem se snažila lžičkou dostat trochu příkrmu do plačícího dítěte. „Tak já jdu zase pracovat,“ oznámil asi po půl hodině. „Zkus to tu trochu utišit, mám od dvou důležitý videohovor.“ A zase zmizel za svými dveřmi, ve svém tichém, klidném světě, kde jedinou starostí je stabilní připojení k internetu.
Odpoledne bylo ještě horší. Anička byla unavená, ale odmítala spát. Chtěla se nosit, chovat, a jakmile jsem ji položila, spustila nanovo. Já jsem byla na pokraji zhroucení. Jediné, po čem jsem toužila, bylo pět minut ticha. Pět minut, kdy bych nemusela nikoho držet, utěšovat, nebo bavit.
V půl šesté se dveře pracovny znovu otevřely. David dokončil svou práci. Protáhl se. „Teda, to byl dneska den,“ řekl. „Jsem úplně hotovej. Hlava mi třeští z těch čísel.“ Pak se podíval na mě. Já jsem seděla na gauči, s plačící Aničkou v náručí, na tričku jsem měla zaschlou skvrnu od přesnídávky a v očích výraz naprostého zoufalství. A on se na mě usmál a zeptal se: „A co ty? Odpočinula sis aspoň trochu, jak jsem ti ráno říkal?“
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet. On to myslel upřímně. On si opravdu myslel, že můj den byl „pohodička“, přerušovaná jen občasným dětským pláčem. V jeho světě jsem byla doma, a tudíž jsem odpočívala. Nechápal, že moje „práce“ nemá začátek ani konec. Že nemá pauzu na oběd ani konec pracovní doby. Že je to neustálá, 24 hodin denně trvající pohotovost.
Neřekla jsem nic. Neměla jsem na to sílu. Jen jsem se na něj unaveně usmála. „Jo, miláčku. Byla to pohodička,“ řekla jsem a podala jsem mu Aničku. „Pochovej si, já si jdu na záchod.“
Díval se, jak odcházím. A já jsem věděla, že tenhle rozhovor budeme muset vést ještě mnohokrát. Že mu budu muset donekonečna vysvětlovat, že „být doma“ neznamená „mít volno“. A že jeho představa o mém odpočinku je stejně vzdálená realitě jako představa, že se naše dcera uspí sama. Ale ne dnes. Dnes už na to nemám sílu. Dnes si jen půjdu na pět minut sednout na ten záchod a budu předstírat, že je to moje soukromé wellness centrum.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
