Článek
Za socialismu se pořád něco shánělo. Džíny a zahraniční elektrotechnika se ještě daly oželet, ale často nebyly ani základní lidské potřeby, třeba toaletní papír. Ten pak mizel z toalet na veřejných místech, stejně jako třeba mýdla. Ti, kteří na krádeže neměli žaludek, se nuceně podíleli na korupci a budování vlastních sítí známostí. Dnešní návštěvníci nákupních center plných zboží to nemohou pochopit, ale tehdy byl život bojem o maso, ovoce a zeleninu, ale taky gramodesky, knihy, hřebíky, zavařovací sklenice nebo dětské cvičky. Samostatnou kapitolou byl stavební materiál.
Vláda komunistů preferovala těžký průmysl. Na to, co potřebují běžní občané, se z vysoka kašlalo, takže systém lidi v podstatě nutil nějak obcházet pravidla. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že si v kanceláři vezme domů propisky, kopíráky nebo papír do psacího stroje. V továrnách zase mizely nedostatkové výrobky nebo jejich součástky.
Kdo nekrade, okrádá rodinu!
Heslem doby (samozřejmě tím neoficiálním) bylo za socialismu „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Smutný vtip to doplňoval, že socialistický člověk předstírá, že pracuje, a socialistický stát předstírá, že ho za práci platí. Socialistické firmy a další státem řízené organizace šly hospodářské kriminalitě často naproti tím, že evidence a kontrola byly na nízké úrovni. Toho si byli vědomi i komunističtí politici, ale změny v systému to nepřineslo. Například poslanec České národní rady Josef Mečl k tomu na schůzi ČNR 1. listopadu 1989 uvedl: „Ochrana socialistického majetku zdaleka není ve všech organizacích prvořadou záležitostí. Přetrvávají nedostatky v evidenci a organizaci, nedostatky, které páchání trestné činnosti umožňují.“
Další běžnou praxí bylo využívání služebních aut pro soukromé účely, aniž by to bylo majiteli vozu uhrazeno. Svým způsobem bylo krádeží i časté nakupování a vyřizování jiných soukromých záležitostí v pracovní době, nebo tzv. melouchy. To se třeba instalatér místo práce na zakázce svého zaměstnavatele věnoval soukromé zakázce u svých známých. Vybavení a náhradní díly měl samozřejmě firemní, ale zisk putoval do jeho kapsy. Sice to byla krádež, ale zoufalí lidé rádi zaplatili za rychlý zásah, místo týdnů čekání na oficiálního instalatéra.
Okradené veřejné stavby
Při rekonstrukci budov postavených za socialismu, nacházejí současní stavebníci až bizarní doklady toho, co všechno nebylo a jak se tehdy stavby šidily. V reportáži v Mosteckém deníku o rekonstrukci místního kulturního domu se například uvádí: „Když dělníkům v 80. letech došly na stavbě cihly, použili jiný druh, a když došel i ten, tak do mezer narvali papírové pytle od cementu. Politický režim nahnal na staveniště jako levnou pomocnou sílu vězně, což také mohlo zhoršit konečný výsledek. Existuje i podezření, že se na stavbě kradlo, protože některé chyby jsou dnes stěží pochopitelné.“
Běžně se stavělo v rozporu s normami, nepořádek se zametl v klidu do stavby, takže se dnes nacházejí třeba pracovní rukavice trčící z betonu, nebo se používaly méně kvalitní materiály namísto předepsaných. Kolik z toho bylo vinou systému a kolik stavebního materiálu skončilo na stavbách soukromých rodinných domů už se dnes dá zjistit těžko. Každopádně, postavit dům, když nebyl k sehnání cement, cihly, ale ani okna, dveře a další stavební prvky, lze zpětně považovat za malý zázrak.
Stavební materiál velmi často mizel i z rozestavěných staveb. Mizely pytle cementu, kachlíčky, ale i potrubí, cihly a vše ostatní, co šlo odvézt. Někdy byl stavební materiál ukraden hned několikrát. Nejdříve z veřejné stavby, pak ho někdo sebral překupníkovi, a nakonec klidně zmizel znova i přímo ze soukromé stavby. Ti, kteří sami kradli, nebo kupovali kradené těžko mohli hlásit, že byli okradeni.
Zdroje:
1) Za komunistů bylo lépe? Máme republiku rudou, kradu, kradeš, kradou
2) Plsf 2/86 Trestné činy proti majetku v socialistickém vlastnictví
3) Repre jako Potěmkin. Obří stavba v Mostě odhaluje bídu stavebnictví za totality
