Článek
Abych to zkrátil: žena se se mnou rozvedla, protože jsem ji po nehodě, při které jsem přišel o nohu, přestal přitahovat. Měli jsme dohodu, že syna můžu vídat, kdykoli chci, ale na noc u mě spát nemohl. Bydlel jsem tehdy v karavanu, kde nešlo topení a nedaly se zamknout dveře.
Krátce po jeho sedmých narozeninách mi volal, úplně hysterický, a v slzách mi říkal, že už tam nechce být. Prý se mu děti matčina přítele smály, že se ptal na terapii. Řekl, že to pověděl jen mámě a ona to musela „vykecat celému domu“.
Když jsem téma terapie nadnesl u bývalky, celý nápad smetla ze stolu s tím, že sedmileté dítě přece nepotřebuje psychiatra, aby ho „cpal lékama“. Řekl jsem jí, že léky nepotřebuje, ale že by mu prospělo, kdyby si měl s kým promluvit. Její přesná slova byla: „Protože nemáš žádný prachy, je asi těžký pochopit, že my, co je máme, je nechceme vyhazovat za vymyšlený problémy.“ Pokaždé, když jde o syna, použije fakt, že má peníze a hlavní péči ona a já mám prostě držet pusu a krok.
Vůbec jsem netušil, že se k ní ten její přítel i s dětmi nastěhoval. Ti kluci zabrali synův pokojíček a vyhodili mu oblečení, co měl na zemi – jen proto, že mu předtím sebrali skříň. Taky hrají takovou „hru“, kdy mu jeden z nich dá na hlavu polštář a prdne si. Když se Mareček snaží zpod polštáře dostat, oba si na ten polštář sednou a smějí se. Zeptal jsem se ho, jak dlouho to dělají. Prý dokud „nehraje mrtvého a nepřestane se hýbat“… náhodné udušení?!
Vlítnul jsem na bývalku a řekl jí, co mi syn pověděl. Odbyla mě, že se kluci jen tak pošťuchujou a že Mareček je jen přecitlivělý, protože byl jedináček a neumí si hrát. Dávat někomu na obličej polštář a sedět na něm není žádná zasraná hra!
S otráveným povzdechem řekla, že její přítel má prostě svůj způsob výchovy kluků, a protože tam bydlí on a ne já, tak si to doma dělají po svém. Ten její frajer navíc sebral Marečkovi telefon, protože byl „drzý“. Chtěl jsem vědět víc. Ukázalo se, že můj syn mu odmítl v rámci „úkolu“ masírovat nohy. Můj syn za žádných okolností nemusí sahat na nikoho, na koho sahat nechce, a nazývat to úkolem je predátorské.
Zatímco jsem tohle všechno říkal, ten její přišel za roh a se smíchem prohodil: „Haha, nevím, co tady fňukáš, ty tady nebydlíš, tak si sem nechoď diktovat.“ Než jsem stačil odpovědět, dodal, ať si tu svou „ufňukanou bábovku“ odvedu zpátky do karavanu, protože jestli nechce poslouchat pána domu, tak může jít.
Nechci brát syna matce. Potřebuje ji, potřebuje nás oba, ale ona je teď úplně mimo. Je zblblá z novýho chlapa. Podal jsem návrh na předběžné opatření o svěření syna do péče a dnes bylo stání. Přišla i s tím svým přítelem a jeho dětmi. Na našeho syna nepromluvila ani slovo. Zatímco jsme čekali, smála se a hrála si s dětmi svého přítele. Musel jsem se dívat, jak se na ně můj syn dívá se slzami v očích. Zeptal se mě: „Máma mě zná celý život, proč si vybrala je?“… Neměl jsem odpověď, protože jsem cítil to samé.
Péči vůbec nenapadla a já jsem málem sám dostal vynadáno, protože jsem jí řekl, ať si nechá vyšetřit hlavu, že se chová, jako by měla nádor na mozku.
Dostal jsem syna do výhradní péče! Na týden bydlíme v motelu a dnes jsme se dívali na byty, ale bude chvíli trvat, než našetřím. Karavan je ale teď obyvatelný! Konečně mu můžu zařídit terapii, dostanu přídavky na dítě a další věci. Můj syn je v bezpečí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
