Článek
Byli jsme unavení a ztráceli jsme naději. A pak jsme našli inzerát na byt na Letné.
Byl dokonalý. Krásný, světlý byt 2+1 ve staré zástavbě, s vysokými stropy a parketami. Zamilovali jsme se na první pohled. Prohlídku dělala přímo majitelka, starší, elegantní dáma, paní Nováková. Byla milá, ale profesionální. Na konci prohlídky nám s povzdechem řekla, že má dalších patnáct zájemců a že někteří jí už teď nabízejí o tři tisíce vyšší nájem.
Srdce nám kleslo. Věděli jsme, že tohle si nemůžeme dovolit. Cestou domů jsme byli sklíčení. Ale rozhodli jsme se to zkusit. Napsali jsme paní Novákové dlouhý e-mail. Napsali jsme v něm upřímně, že si nemůžeme dovolit přeplácet, ale že jsme slušný, tichý pár se stabilní prací, který by se o její byt staral jako o vlastní. Popsali jsme, jak moc se nám byt líbil a jak si v něm představujeme náš budoucí život. Nic víc jsme udělat nemohli.
O dva dny později mi zvonil telefon. Byla to ona. Srdce jsem měla až v krku. Čekala jsem zdvořilé odmítnutí.
„Dobrý den, paní Maruško,“ řekla klidným hlasem. „Pročetla jsem si všechny nabídky a mluvila s několika zájemci. Rozhodla jsem se pro vás.“
Ztuhla jsem. „Opravdu? Ale… vždyť ostatní nabízeli víc?“
A pak řekla větu, na kterou do smrti nezapomenu.
„Víte, já v tomhle domě žiju celý život. Vychovala jsem tu své děti. Nejde mi o to, abych vydělala o pár tisíc víc. Jde mi o to, abych tu měla sousedy, na které je spoleh a se kterými je mi dobře. Mluvila jsem se všemi. Vy jste mi byli nejsympatičtější. Chci v mém domě slušné a hodné lidi. Budu ráda, když tu budete bydlet. Peníze nejsou všechno.“
V tu chvíli jsem se neudržela a rozplakala jsem se přímo do telefonu. Nebyly to slzy smutku, ale čisté, nefalšované vděčnosti a dojetí. V tom cynickém a drahém městě jsme našli nejen byt, ale i člověka, který nám připomněl, že lidskost a slušnost mají stále větší cenu než peníze.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
