Článek
Když se mračil, když jsem mluvila s nějakým kamarádem, nebo když se ptal, kdo mi volal, říkala jsem si, že se o mě prostě jen bojí, že mě nechce ztratit. Bylo to vzrušující a romantické. Dnes, po deseti letech manželství, vím, že to nebyla romantika. Byla to jen první, nenápadná příčka na žebříku, který vedl přímo do pekla, kterému říkám „péče a bezpečí“.
Jakubova žárlivost se postupem let měnila. Ztratila svou vášnivou, filmovou tvář a proměnila se v tichou, všudypřítomnou kontrolu. Začalo to nevinně. Neustálé otázky. „Kam jdeš, miláčku?“, „S kým jsi byla na kávě?“, „A co jste probíraly?“, „Kdo ti to píše?“. Každý můj krok mimo domov byl podroben detailnímu výslechu. Snažila jsem se to omlouvat. Je jen zvědavý, zajímá se o můj život. Ale postupně mi to začalo být nepříjemné. Měla jsem pocit, že musím skládat účty z každé minuty strávené bez něj.
Dalším stupněm byly neustálé telefonáty. Když jsem byla venku s kamarádkami, volal mi klidně i třikrát za večer. Vždycky s nějakou záminkou. „Promiň, že ruším, jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsme doma měli ještě mléko.“ Nebo: „Jen jsem chtěl slyšet tvůj hlas.“ Věděla jsem, že je to jen zástěrka. Kontroloval mě. Zjišťoval, jestli jsem tam, kde jsem řekla, že budu, a jestli jsem s těmi, se kterými jsem řekla, že budu. Cítila jsem se jako malá holka, které rodiče volají na tábor.
Postupně začal kritizovat mé přátele, hlavně ty mužského pohlaví. Můj dlouholetý kamarád a kolega z práce, Petr, se stal jeho úhlavním nepřítelem. „Ten Petr se na tebe dívá nějak divně,“ říkával. „Nevěřím mu. Určitě od tebe něco chce.“ Snažila jsem se mu vysvětlovat, že Petr je jen kamarád, že má vlastní rodinu. Bylo to marné. Jakubova žárlivost si vytvořila vlastní realitu, ve které byl každý muž hrozbou. Abych měla klid, začala jsem se s Petrem vídat méně, jen na pracovní půdě. A to byla chyba. Ukázala jsem Jakubovi, že jeho nátlak funguje.
Vyvrcholilo to asi před půl rokem. Přišel za mnou s vážnou tváří. „Terezo, já vím, že ti pořád volám a píšu. A vím, že tě to asi otravuje. Ale já se o tebe prostě hrozně bojím. Víš, co se dneska ve světě děje. Pořád slyším o nějakých přepadeních, nehodách. Já bych se zbláznil, kdyby se ti něco stalo.“ Jeho hlas zněl tak upřímně a starostlivě, že jsem na chvíli zapomněla na tu kontrolu a cítila jsem jen jeho lásku.
„Našel jsem jednu skvělou rodinnou aplikaci,“ pokračoval. „Nainstalujeme si ji oba do telefonu. Je to hlavně kvůli bezpečí. Podívej, vždycky uvidím, kde jsi, a budu klidný, že jsi v pořádku. A ty uvidíš mě. Je to jen pro náš klid a pro tvoje bezpečí.“ Vzal mi telefon a během chvilky aplikaci nainstaloval. Byla to klasická aplikace na sdílení polohy. Cítila jsem se divně, jako by mi nasazoval digitální obojek, ale co jsem měla dělat? Hádka by nikam nevedla. Obvinil by mě, že před ním něco tajím. A tak jsem souhlasila.
První týdny byly peklo. Najednou jsem si byla neustále vědoma toho, že každý můj krok je sledován. Když jsem se po práci zdržela o patnáct minut déle v obchodě, okamžitě přišla zpráva: „Všechno v pořádku, miláčku? Nějak se zdržela.“ Když jsem šla na oběd do jiné restaurace než obvykle, přišla otázka: „Proč jsi nešla do té vaší kantýny? Děje se něco?“ Cítila jsem se jako vězeň na vycházce. Ztratila jsem poslední zbytky svobody a soukromí. Každá odchylka od mé denní rutiny byla okamžitě zaznamenána a komentována.
Začala jsem být paranoidní. Můj telefon se vybíjel mnohem rychleji než dřív. Občas se sám od sebe zahřál, i když jsem ho nepoužívala. Říkala jsem si, že je to jen tou novou aplikací, že je náročná na baterii. Ale ten pocit, že něco není v pořádku, sílil.
Minulý týden jsem požádala kamaráda Petra, toho, kterého Jakub tak nesnáší a který se shodou okolností živí jako IT specialista, aby se mi na ten telefon podíval. Řekla jsem mu, že mi zlobí baterka. Petr si vzal můj telefon a po chvíli zkoumání se na mě podíval se zvláštním, vážným výrazem. „Hele, Terko,“ řekl tiše. „Ta aplikace na sdílení polohy je jedna věc. Ale máš tu nainstalovanou ještě jednu aplikaci, která je skrytá. Je to dost sofistikovaný spyware. Běží na pozadí a má přístup k tvým zprávám, hovorům, mikrofonu…“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Takže nejenže věděl, kde jsem. Věděl i, co komu píšu, s kým mluvím. Možná mě i odposlouchával. Ten pocit ponížení a zrady byl naprosto zdrcující. Celé to divadlo o bezpečí byla jen lež. Byla to jen zástěrka pro jeho chorobnou potřebu mít mě pod absolutní kontrolou.
Když jsem ten večer přišla domů, byla jsem klidná. Ale byl to ten samý ledový klid, jaký jsem cítila u něj v očích, když lhal. Počkala jsem, až se navečeříme. Pak jsem před něj na stůl položila svůj telefon. „Jakube, můžeš mi prosím vysvětlit, co je tohle?“ zeptala jsem se a ukázala mu informace, které mi Petr poslal.
Snažil se. Opravdu se snažil lhát dál. „Ale to je jen… součást té bezpečnostní aplikace! To je, kdyby tě někdo unesl, abychom slyšeli, co se děje!“ Jeho argumenty byly čím dál absurdnější. „Dělám to jen proto, že tě miluju a bojím se o tebe víc než o cokoliv na světě!“ křičel nakonec, když viděl, že mu nevěřím.
Ale já už jsem ho neposlouchala. Dívala jsem se na muže, se kterým jsem strávila deset let života, a poprvé jsem ho viděla jasně. Neviděla jsem lásku. Viděla jsem strach. Viděla jsem majetnickou, sobeckou potřebu vlastnit mě, kontrolovat každý můj dech. Jeho „láska“ nebyla cit, byla to diagnóza. A jeho „péče“ byla klec, kterou kolem mě pomalu a metodicky stavěl.
Nevím, co bude dál. Vím jen, že základní kámen našeho vztahu, důvěra, byl rozbit na prach. A já teď stojím před rozhodnutím, jestli chci strávit zbytek života v jeho zlaté kleci, kde budu „v bezpečí“, nebo jestli najdu sílu odletět a být konečně volná.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
