Článek
Petr mi to nikdy nevěří. „Ale prosím tě, mamka to tak nemyslí,“ říká vždycky. „Ona tě má ráda.“ A tak každou neděli sedím u jejího stolu, usmívám se, přijímám její „dobře míněné rady“ a v duchu počítám minuty do odchodu.
Minulou neděli to ale bylo jiné. Před odjezdem k tchyni jsem si ještě nahrávala pár poznámek k pracovnímu projektu na malý digitální diktafon. Když mi zazvonil telefon, jen jsem ho hodila do kabelky a na diktafon jsem úplně zapomněla. Zapomenutý, ale stále zapnutý, ležel v mé kabelce a tiše nahrával celý zbytek dne.
Oběd probíhal jako vždy. Tchyně mě chválila, jak mi to sluší, ale zároveň dodala, že bych si neměla barvit vlasy, protože to ničí jejich přirozenou krásu. Obdivovala, jak jsem upekla bábovku, ale hned dodala recept na tu její, která je samozřejmě „mnohem vláčnější“. Petr seděl vedle mě a nevnímal žádné z těch jedovatých šipek.
Po obědě ho jeho tatínek požádal o pomoc s něčím v garáži. A já jsem zůstala v kuchyni s tchyní sama. Tedy, myslela jsem si, že jsme samy. Moje kabelka s diktafonem ležela na židli vedle mě.
A tehdy to začalo. Jakmile byl Petr z dohledu, maska mé tchyně spadla. Spustila dlouhý monolog o všech mých chybách. O tom, jak Petra špatně živím (proto je tak hubený). O tom, jak moc utrácím (proto si nikdy nic neušetří). O tom, jak špatně vychovávám děti (proto jsou tak živé). Stála jsem u dřezu, myla nádobí a jen jsem mlčky poslouchala. Nechtěla jsem se hádat. Chtěla jsem jen přežít to odpoledne.
Když jsme se večer konečně vrátili domů, byla jsem naštvaná a unavená. „Já už k tvé mámě příští neděli nejedu,“ oznámila jsem Petrovi. „Zase mě celé odpoledne jen kritizovala.“ Petr jen mávl rukou. „Ale prosím tě, zase přeháníš. Určitě to tak nemyslela.“
„Nepřeháním!“ křičela jsem a v zoufalství jsem se začala přehrabovat v kabelce, abych našla mobil a ukázala mu zprávy od kamarádky, které jsem si stěžovala. A v tu chvíli mi prsty narazily na ten diktafon. A já jsem si uvědomila, že nahrával. Celou dobu.
V hlavě mi bleskl ďábelský nápad. Podívala jsem se na Petra. „Ty mi nevěříš, viď? Tak poslouchej,“ řekla jsem a stiskla jsem tlačítko „play“.
Seděli jsme na gauči a z malého reproduktoru se začal linout hlas jeho matky. Nejdřív jen nějaké zdvořilostní fráze z oběda. Ale pak Petr odešel do garáže. A přišel ten monolog. Petr seděl, poslouchal a jeho výraz se měnil z pobaveného přes zmatený až po naprosto zděšený. Slyšel na vlastní uši, co si o mně jeho matka doopravdy myslí. Slyšel ta slova, kterým nikdy nechtěl věřit.
Když nahrávka skončila, v našem obýváku bylo hrobové ticho. Petr na mě jen zíral s otevřenou pusou. „Promiň,“ zašeptal. „Já… já jsem neměl tušení. Omlouvám se. Měl jsem ti věřit.“
Ta nahrávka se stala naší malou, tajnou zbraní. Nikdy jsme ji tchyni neukázali. Ale stala se zdrojem našeho soukromého vtipu. Když jsme u ní byli další neděli a ona zase začala s nějakou „dobře míněnou radou“, Petr na mě jen spiklenecky mrknul a já jsem se musela kousat do rtu, abych se nerozesmála.
Ten omyl s diktafonem nezpůsobil rodinnou válku. Naopak. Donutil mého manžela, aby konečně uviděl pravdu. A posílil náš vztah. Teď už v tom nejsem sama. Jsme na to dva. A pokaždé, když jedeme do Plzně, Petr mi s úsměvem připomene: „Nezapomeň si zapnout diktafon, miláčku.“
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
