Článek
Být Asiat na naší škole, konkrétně jeden z mála Vietnamců v ročníku, je v poslední době fakt „zábava“. Ironie, samozřejmě. Je tu jedna holka, říkejme jí třeba Petra, která mě rasisticky prudí už od začátku toho šílenství s covidem. Tehdy mi napsala do zpráv na síti něco ve smyslu: „Chutnal ti ten netopýr? Díky moc, ty zrůdo zasraná.“ Bylo to hnusný. Nahlásil jsem to ve škole, ale víte co? Úplně se na to vykašlali. Prý byla „napjatá doba“ a ona za to nemůže, protože její strejda měl koronu nebo nějaká taková pitomost. Pak mi začaly chodit podobné zprávy z falešných nebo nově založených účtů. Myslím, že to byla ona. Prostě jsem to blokoval, dokud asi nepochopila, že nereaguju, a dala pokoj. Na chvíli.
Naše škola se rozhodla pro prezenční výuku, což mi přijde jako blbost, ale co nadělám. Hned druhý den školy, stojím ve frontě na oběd, a ona ke mně přijde a spustí takovým tím přehnaným rádoby asijským přízvukem: „Co si dáš k obídku? Netopýsí knedlícek nebo psí nudlicky?“
Lidi kolem se začali smát. Asi nemusím vysvětlovat, jak poníženě jsem se cítil. Úplně na dně. Měl jsem pocit, že mi konečně dala pokoj, a ona se vrátí hned, jak začne škola. A bylo mi jasný, že vedení školy se mě zase nezastane, že na mě kašlou.
Moc toho o tý Petře nevím, logicky se jí snažím vyhýbat. Ale věděl jsem, že má příšerný zuby, že bydlí někde v dost hrozných podmínkách, prostě že jsou fakt chudí. Stydím se, že jsem se k tomu snížil, fakt jo, ale prostě jsem jí chtěl jednou jedinkrát ukázat, jak se kvůli ní cítím. Tak jsem jí řekl: „Hele, být tebou, tak neřeším, co jím já, ale spíš bych se staral o to, co žere tebe. Třeba jak si vyčistit ty tvoje zkažený zuby v baráku, kde vám snad ani neteče teplá voda. Přestaň si říkat o další kazy, když pak nemáš ani na zubaře.“
Ostatní studenti poblíž mi hned začali říkat, že jsem to přehnal, protože „ona za to nemůže, že je chudá“. Jako vážně?! A já snad můžu za to, že jsem Vietnamec?! Ona se normálně rozbrečela, jako bych já nebrečel pokaždé, když mi nadávala do „rákosníků“ a podobně.
Od tý doby mi ale dala pokoj. Což je mi vlastně jedno, protože stejně plánuju přestoupit na jinou školu. Tohle fakt nemám zapotřebí. Ale stejně mi to vrtá hlavou – bylo to moc?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
