Článek
Být Asiat na naší škole, konkrétně jeden z mála Vietnamců v ročníku, je v poslední době fakt „zábava“. Ironie, samozřejmě. Je tu jedna holka, říkejme jí třeba Petra, která mě rasisticky prudí už od začátku toho šílenství s covidem. Tehdy mi napsala do zpráv na síti něco ve smyslu: „Chutnal ti ten netopýr? Díky moc, že jste to sem přitáhli.“ Bylo to hnusný. Nahlásil jsem to ve škole, ale víte co? Úplně se na to vykašlali. Prý byla „napjatá doba“ a ona za to nemůže, protože její strejda měl koronu nebo nějaká taková pitomost. Pak mi začaly chodit podobné zprávy z falešných nebo nově založených účtů. Myslím, že to byla ona. Prostě jsem to blokoval, dokud asi nepochopila, že nereaguju, a dala pokoj. Na chvíli.
Naše škola se rozhodla pro prezenční výuku, což mi přijde jako blbost, ale co nadělám. Hned druhý den školy, stojím ve frontě na oběd, a ona ke mně přijde a spustí takovým tím přehnaným rádoby asijským přízvukem: „Co si dáš k obídku? Netopýsí knedlícek nebo psí nudličky?“
Lidi kolem se začali smát. Asi nemusím vysvětlovat, jak poníženě jsem se cítil. Úplně na dně. Měl jsem pocit, že mi konečně dala pokoj, a ona se vrátí hned, jak začne škola. A bylo mi jasný, že vedení školy se mě zase nezastane, že na mě kašlou.
Moc toho o tý Petře nevím, logicky se jí snažím vyhýbat. Ale věděl jsem, že má příšerný zuby, že bydlí někde v dost hrozných podmínkách, prostě že jsou fakt chudí. Stydím se, že jsem se k tomu snížil, fakt jo, ale prostě jsem jí chtěl jednou jedinkrát ukázat, jak se kvůli ní cítím. Tak jsem jí řekl: „Hele, být tebou, tak neřeším, co jím já, ale spíš bych se staral o sebe. Třeba jak si vyčistit ty tvoje zkažený zuby v baráku, kde vám snad ani neteče teplá voda. Přestaň si říkat o další kazy, když pak nemáš ani na zubaře.“
Ostatní studenti poblíž mi hned začali říkat, že jsem to přehnal, protože „ona za to nemůže, že je chudá“. Jako vážně?! A já snad můžu za to, že jsem Vietnamec?! Ona se normálně rozbrečela, jako bych já nebrečel pokaždé, když mě spojovala s Rákosníčkem a podobně.
Od tý doby mi ale dala pokoj. Což je mi vlastně jedno, protože stejně plánuju přestoupit na jinou školu. Tohle fakt nemám zapotřebí. Ale stejně mi to vrtá hlavou – bylo to moc?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
