Článek
Byla jsem unavená, podrážděná a chtěla jsem být co nejdřív doma.
Samozřejmě, že v obchodě byly davy lidí. Vystála jsem si nekonečnou frontu a konečně jsem se dostala na řadu. Za kasou seděla mladá holka, tak osmnáct, devatenáct let. Nejspíš nějaká brigádnice. Už od pohledu bylo jasné, že je nová a nervózní. Markovala zboží pomalu, každou položku musela třikrát pípnout. Moje trpělivost už byla na nule.
Můj nákup stál přesně 72 korun. Podala jsem jí stokorunu. A pak to začalo.
Dívala se na tu stokorunu. Pak na kasu. Pak na své prsty. Viděla jsem, jak si v duchu něco počítá. Trvalo to neskutečně dlouho. Fronta za mnou nervózně podupávala.
„Tak kolik to bude?“ zeptala jsem se už trochu podrážděně.
Zvedla ke mně vyděšené oči. „Promiňte, já jen… abych to nespletla…“ zamumlala a začala mi z kasy lovit drobné. Bylo vidět, že si je absolutně jistá.
A v tu chvíli to ve mně bouchlo. Celý ten stres z práce, z té zácpy, z té fronty. Všechno se to slilo do jednoho bodu. Do téhle neschopné holky za kasou.
„Prosím vás, to je tak těžké vrátit do stovky?“ vyjela jsem na ni a schválně jsem zvýšila hlas. „Tohle se učí děti na prvním stupni základní školy! Na co tady všichni čekáme?“
Ta holka zrudla jako pivoňka. Začaly se jí třást ruce a do očí se jí nahrnuly slzy. Lidé ve frontě ztichli a dívali se na nás.
„Já… já se omlouvám…“ vykoktala.
Ale já jsem nehodlala přestat. Byla jsem v právu. Já jsem zákazník. A zákazník má právo na rychlý a kompetentní servis.
„Žádný omlouvám se!“ pokračovala jsem. „Jestli neumíte vrátit do stovky, tak tady nemáte co dělat! Běžte prodávat někam jinam, kde nebudete zdržovat lidi, co spěchají domů po celém dni v práci!“
V tu chvíli už brečela naplno. Přiběhla k ní nějaká vedoucí, rychle mi vrátila těch 28 korun a omlouvala se za svou zaměstnankyni. Vzala jsem si peníze, popadla jsem nákup a s pocitem vítězství jsem odkráčela pryč.
Možná si řeknete, že jsem byla zlá. Že jsem byla hysterická. Ale já si to nemyslím. V dnešní době si každý stěžuje na špatné služby, ale nikdo s tím nic neudělá. Já jsem to udělala. Dala jsem najevo svou nespokojenost. Ta holka se to buď naučí, nebo ať jde dělat něco, na co stačí. Takhle to prostě v životě chodí.
A jestli se kvůli mně rozbrečela? No a co. Možná si to příště rozmyslí, než si sedne za kasu, když neumí ani malou násobilku. Já se za svůj výstup nestydím. Někdo tu holku musel naučit, že práce není jen o sezení na židli. A já jsem dneska byla tou učitelkou. A upřímně? Jsem na to hrdá.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
