Článek
Nepřemýšlela jsem o něm. Bylo pevné, štíhlé, všechno fungovalo, jak mělo. Mohla jsem sníst půlku pizzy a druhý den se probudit s rovinou břicha. Když se na mě muž podíval, cítila jsem jistotu. Byla jsem mladá, atraktivní a sebevědomá.
Dnes mi je čtyřicet. A i když si pořád rozumově říkám, že to není žádný věk, tělo mi to připomíná každý den. Zrcadlo už není přítel, ale kritik. Vrásky kolem očí, povolené břicho po dvou dětech, boky, které se zvětšily, ani nevím kdy. A hlavně – pocit, že ať dělám cokoliv, už nikdy nebudu vypadat jako dřív.
Nedávno jsem stála před šatní skříní a uvědomila si, že mám plno hezkého oblečení, ale polovina z toho leží na věšácích roky. Nedokážu si je obléct, protože se v nich necítím dobře. Manžel mi pořád říká, že jsem krásná, že přeháním. Ale já mu nevěřím. Když se na sebe podívám já, vidím chyby. A co je nejhorší – začala jsem se stydět i v intimních chvílích.
Nikdy dřív jsem nepřemýšlela, jestli mě má rád, když zhasneme světlo. Teď ale hledám deku, tričko, cokoliv, abych se zakryla. Vím, že ho to zraňuje. Cítím, že nechápe, proč se mu odtahuju, když on mě pořád chce. Ale vysvětlit mu, že můj nepřítel nejsem já pro něj, ale já sama pro sebe, je těžké.
Zlom přišel, když jsem byla s kamarádkou na kávě. Je o pár let starší a otevřeně mi řekla: „Víš, já jsem se rozhodla přestat se za svoje tělo omlouvat. Už pro mě tolik odpracovalo – porodilo dvě děti, zvládlo operaci, nosí mě každý den. Proč bych měla nenávidět něco, co mi slouží?“ Seděla jsem tam a měla pocit, že slyším něco úplně nového. Nikdy jsem se na tělo nedívala jako na spojence. Brala jsem ho jako vizitku – a když nevypadalo podle mých představ, cítila jsem se méněcenná.
Začala jsem o tom přemýšlet. Pořád to není snadné. Pořád mám dny, kdy si před zrcadlem říkám, že jsem „tlustá, stará a nepřitažlivá“. Ale zároveň mám i nové okamžiky, kdy se snažím tělo ocenit – když se mi podaří uběhnout tři kilometry, když si s dětmi hraju na zemi a kolena to vydrží, když mě manžel obejme a já na chvíli zapomenu na všechny komplexy.
Pochopila jsem, že největší problém není ve změně těla, ale v mém pohledu. Stydím se ne proto, že by se na mě manžel díval jinak, ale protože já se dívám jinak na sebe. A to je bitva, kterou musím vybojovat já sama.
Není to příběh s rychlým happy endem. Nemůžu říct, že bych se teď milovala od hlavy až k patě. Ale učím se. Učím se vnímat tělo jako něco, co se mění, a že změna není prohra. A že možná, když jednou budu stát před zrcadlem, dokážu si říct: „Nejsi dokonalá. Ale jsi dost dobrá.“
A třeba v ten den konečně přestanu zhasínat lampu, když budu s manželem sama.
