Článek
Opravdu to tak působilo. Uměl naslouchat, byl pozorný, nikdy nezapomněl na moje narozeniny, květinu přinesl jen tak, bez důvodu. Po letech vztahů, ve kterých jsem se spíš cítila neviditelná, to byla obrovská úleva. Připadala jsem si vedle něj jako princezna. Jenže dnes, po sedmi letech vztahu a pěti letech manželství, vím, že realita je mnohem složitější. A že vedle sebe mám vlastně dva úplně rozdílné muže.
Přes den je to anděl. Je laskavý, starostlivý, s dětmi (máme dvě) má neskutečnou trpělivost. Umí je rozesmát, postaví s nimi lego, vezme je na hřiště. Já mezitím uvařím, nebo si konečně odpočinu. Často si říkám, že kdybych měla partnera, který by byl jen tím „denním mužem“, byl by to opravdu ideální vztah. Jenže jakmile padne večer a děti usnou, všechno se začne měnit.
Nejprve je to nenápadné. Sedíme spolu u televize, povídáme si. On si otevře pivo – jedno, dvě. Nikdy to není jen tak „na chuť“, je to spíš rituál. Po třetím pivu začínám tušit, kam se večer stočí. Jeho hlas se stává ostřejším, oči má jiný lesk. Najednou přicházejí poznámky, které by přes den nikdy neřekl. O mně, o mojí rodině, o kamarádkách. Všechno, co ho ve skutečnosti štve, vyplouvá ven.
Někdy má náladu se hádat. Jindy je naopak chladný, jako kdybych tam vůbec nebyla. A pak jsou i večery, kdy se stane něžným až přehnaně. Jako by chtěl dohnat něco, co mu přes den chybělo. V tu chvíli je to zase jiný muž – nebezpečně nevyzpytatelný, protože nikdy nevím, co přijde.
Začala jsem si vést takový malý „deník večerů“. Možná to zní zvláštně, ale potřebovala jsem si sama potvrdit, že si to nevymýšlím, že to není jen moje nálada nebo přecitlivělost. Když jsem si po měsíci přečetla svoje zápisky, bylo to až děsivé. Vzorec byl jasný: přes den klid, večer alkohol a s ním jiná osobnost.
Nejhorší je, že se to odehrává jen mezi námi. Venku, mezi lidmi, funguje pořád jako ten dokonalý muž. Kolegové ho obdivují, sousedi ho mají rádi, dokonce i moje maminka říká: „Ty máš ale štěstí, že jsi tak dobře vybrala.“ Jenže já už dlouho vím, že to není celá pravda. A mám pocit, že se dusím.
Mluvila jsem s ním o tom mnohokrát. On vždycky slíbí, že se omezí, že si dá jen jedno pivo. Týden to vydrží, pak se všechno vrátí do starých kolejí. Nechce slyšet, že se mě jeho večerní proměny dotýkají, že ve mně vyvolávají strach. Tvrdí, že přeháním. Že prostě potřebuje „vypnout“. Jenže já vím, že to není jen relax, že se mu mění povaha.
Vím, že bych mohla sbalit děti a odejít. Ale zároveň mám pořád tu vzpomínku na jeho denní tvář. Na to, jak mě drží za ruku, jak se směje, když mu malá dcera vypráví svoje školní zážitky. Mám pocit, že ho nemůžu jen tak zatratit, protože vím, že ten dobrý muž v něm pořád je. Jen ho večer přebíjí ten druhý.
Nejtěžší je ta nejistota. Nikdy nevím, koho budu mít večer doma. A právě tohle mě vysiluje nejvíc. Někdy si říkám, že bych raději měla partnera, který by byl sice trochu nudný, ale stabilní. Ne dva muže v jednom těle.
Začala jsem chodit k terapeutce. Poprvé v životě mám pocit, že někomu můžu říct úplně všechno. Že nemusím hrát, že mám doma ideální rodinu. Terapeutka mi řekla něco, co mi pořád zní v uších: „Lucie, vy si pořád myslíte, že máte dva muže. Ale vy máte pořád jen jednoho – a jeho skutečná tvář je ta, kterou před vámi odhaluje, když odpadne denní fasáda.“
Nevím, co s tím udělám. Nejsem připravená na velká rozhodnutí. Ale už se aspoň přestávám obviňovat, že si to namlouvám. Pravda je, že můj muž má dvě tváře. A já musím zjistit, jestli se s tím dá žít – nebo jestli to bude ten důvod, proč jednoho dne sbalím kufry.
