Článek
Možná to zní naivně, ale tehdy jsem byla po rozchodu, sama v malém bytě a s pocitem, že už nikdy nikoho nenajdu. Všichni kolem mě se vdávali, ženili, měli děti. Já měla jen tu prázdnou obrazovku telefonu, kde mi zářilo oranžové logo aplikace slibující, že na mě někde čeká ten pravý.
První týdny byly jako jízda na horské dráze. Desítky matchů, konverzace, které začínaly vždycky stejně: „Ahoj, jak se máš?“ nebo „Co děláš o víkendu?“. Čekala jsem zázrak, ale většinou jsem se dočkala jen trapného ticha po pár zprávách. Někdy došlo na rande – a tam jsem zjistila, že člověk, který vypadal online tak zajímavě, se tváří úplně jinak, když sedí naproti mně.
Ale bylo i pár světlých okamžiků. S jedním klukem jsem strávila celé léto – cestovali jsme, smáli se, fotili se na Instagram. Jenže pak se ukázalo, že on hledá spíš dobrodružství než vztah. A já zase skončila sama, tentokrát s pocitem, že se mnou asi něco není v pořádku.
Po půl roce randění přes aplikace jsem začala být unavená. Místo aby mě to bavilo, připadala jsem si jako figurka v katalogu. Každý swipe doleva nebo doprava byl jako hlasování o mojí hodnotě. Pokud mě někdo odmítl, cítila jsem se horší. Pokud mě někdo chtěl, byla jsem najednou lepší. Moje sebevědomí se začalo odvíjet od toho, kolik lidí mi ten den napsalo.
Pak přišel zlom. Jednoho večera jsem seděla v posteli a uvědomila si, že se vlastně víc těším na to, až si udělám hezkou fotku pro profil, než na samotné rande. Bavilo mě zkoušet nové účesy, oblečení, přemýšlet, co o mně říkají jednotlivé obrázky. Začala jsem si všímat, co o sobě píšu do popisu – a poprvé jsem se ptala sama sebe: „Kdo vlastně jsem, když mě nikdo neposuzuje?“
Zkusila jsem experiment. Smazala jsem všechny fotky, kde jsem měla filtry, a nahrála jen ty, kde jsem byla opravdu já – neupravená, nenamalovaná, v obyčejném tričku. Do popisu jsem napsala, že hledám hlavně někoho, kdo má rád obyčejné věci, jako je káva, knihy a procházky. A víš co? Najednou se ozývali jiní lidé. Ne ti, kteří hledali jen zábavu na jednu noc, ale spíš ti, kteří chtěli psát o tom, co právě čtou, nebo kam jezdí na výlety.
A přitom – to nejdůležitější nebylo ani to, koho jsem poznala. Ale že jsem najednou začala víc poznávat samu sebe. Přestala jsem se dívat na Tinder jako na továrnu na vztahy a začala ho brát jako zrcadlo. Co dávám ven? Jak chci, aby mě druzí viděli? Co vlastně hledám?
Po čase jsem aplikaci smazala. Ne proto, že bych tam našla velkou lásku, ale protože jsem našla odvahu být sama. Přestala jsem se bát, že když nejsem ve vztahu, jsem méně hodnotná. Uvědomila jsem si, že vztah nemůže být jediný cíl, ke kterému směřuju. Že i samota může být plnohodnotná, když ji přijmu a naplním věcmi, které mi dávají smysl.
Dnes je mi devětadvacet. Nejsem vdaná, nemám děti a stále bydlím sama. Ale poprvé v životě nemám pocit, že mi něco chybí. Když se mě lidé ptají, jestli někoho mám, už se necítím trapně. Usměju se a řeknu: „Ano, mám sama sebe.“
Možná to zní jako klišé, ale pro mě je to objev století. Lásku jsem na Tinderu nenašla. Ale našla jsem tam odvahu přestat se hodnotit podle lajků, matchů a cizích očekávání. A to je ta nejdůležitější láska – ta k sobě samé.
