Článek
Byla krásná, vtipná, společenská. Měla samé jedničky a pohádkové vysvědčení viselo na lednici celé prázdniny. Já byla ta druhá. Tichá, trochu nejistá, s hlavou plnou knížek. Ať jsem udělala cokoliv, vedle ní to působilo… méně.
Maminka to možná nemyslela zle, ale dávala jí prostě víc. Více pozornosti, více času, více pochval. Já se naučila být nenáročná. Nepotřebovat moc. Dělat si věci po svém. Vždycky jsem to nesla v sobě, jako malý kamínek v botě – nezabíjel, ale připomínal se. A roky to mezi námi zůstalo takhle: ona „první dcera“, já „ta druhá“.
Pak přišla mámina nemoc. Nenápadně, zpočátku jen zapomínání, únava. Postupně diagnóza, péče, strach. A najednou jsme tu byly obě – její dvě dcery – a žádná z nás už se nemohla vymlouvat.
Vzpomínám si na den, kdy jsme měly spolu poprvé zůstat přes noc u mámy. V obýváku, každá na jedné straně pohovky. Já rozdělaný počítač a seznam léků, ona s dekou a ubrečenýma očima. Ticho mezi námi bylo skoro hmatatelné.
„Nevím, co mám dělat,“ řekla tehdy. A poprvé za ty roky přiznala nejistotu.
Bylo zvláštní to slyšet. Ta moje dokonalá, vždy sebejistá sestra byla najednou stejně ztracená jako já. A poprvé jsme na sobě nebyly závislé jako soupeřky, ale jako spojenci. Máma potřebovala obě – a každou jinak.
Já uměla zařídit doktory, vyřešit pojišťovnu, orientovat se ve zprávách a najít pomoc. Ona uměla mámu rozesmát, vzít ji za ruku, když se bála, a sedět u ní, když nemohla spát.
Poprvé jsme nebyly lepší a horší. Byly jsme prostě dvě dospělé ženy, které mají jednu matku a jeden strach.
Ta nemoc byla krutá. Sežrala spoustu času, sil i slz. Ale něco nám vrátila – vztah, který jsme spolu jako sestry nikdy neměly. Když máma odešla, plakaly jsme vedle sebe. Ne každá sama ve svém světě. Obě na jednom gauči, držely jsme se za ruce.
Dnes máme každá svůj život. Ale voláme si. A někdy si i řekneme: „Mám tě ráda.“ Není to pořád snadné. Ale je to skutečné. A možná je tohle to jediné „srovnání“, které jsem kdy potřebovala. Ne v očích mámy, ale v očích své sestry.
