Článek
Možná si to neuvědomujeme, ale v tu chvíli neděláme jen praktické rozhodnutí o tom, co si vezmeme na sebe. Děláme i rozhodnutí o tom, jak se dnes představíme světu. Co ukážeme, co skryjeme, co chceme zdůraznit. Oblečení je totiž náš první a nejviditelnější jazyk — ještě dřív, než otevřeme ústa, už mluvíme.
Psychologie oblečení, neboli enclothed cognition, zkoumá, jak oblečení ovlivňuje nejen to, jak nás vidí ostatní, ale i to, jak vnímáme sami sebe. Když si oblečeme oblek, narovnají se nám záda. Když máme na sobě mikinu a tenisky, dovolíme si větší uvolněnost. V kostýmu na divadelním jevišti se dokážeme vžít do úplně jiné postavy — a něco podobného děláme i v běžném životě, jen méně okatě.
Náš šatník je tak trochu kronikou. Obsahuje kapitoly z různých etap života — džíny z doby, kdy jsme chodili na střední, šaty z prvního plesu, kabát, který jsme si koupili na první výplatu. Každý kus je otiskem určitého období, nálady nebo role, kterou jsme hráli. A i když ho už nenosíme, často ho necháváme viset, protože připomíná, kým jsme byli.
Zároveň oblečení funguje jako maska i zrcadlo. Maska, když se potřebujeme schovat nebo působit jinak, než se cítíme. Zrcadlo, když odráží naši aktuální náladu nebo osobnost. Existují dny, kdy se oblékáme pro sebe — protože nám konkrétní outfit dává pocit jistoty, radosti nebo svobody. A pak jsou dny, kdy se oblékáme pro druhé — abychom zapadli, zaujali nebo dali najevo příslušnost k určité skupině.
Barvy, střihy a materiály mají svou řeč. Černá může působit elegantně i uzavřeně, červená sebevědomě i provokativně, modrá klidně a spolehlivě. Volné oblečení může vyjadřovat pohodlí a nadhled, přiléhavé zase důraz na tělo a energii. Ale význam se mění podle kontextu — stejná červená sukně, která v kanceláři působí odvážně, bude na tanečním parketu jen přirozenou součástí prostředí.
Psychologové upozorňují, že naše oblečení má i vliv na naše chování. Experimenty ukazují, že lidé v laboratorních pláštích dělají méně chyb při úkolech vyžadujících pozornost. Stejně tak sportovní oblečení může podvědomě zvýšit naši fyzickou aktivitu. Oblečení je tak nejen komunikační nástroj, ale i prostředek, jak „hacknout“ vlastní psychiku.
Na druhou stranu, módní průmysl nás často tlačí k tomu, abychom se oblékali podle aktuálních trendů, i když s námi vnitřně neladí. Snaha zapadnout může vést k tomu, že se odcizíme vlastnímu stylu. Najít „svůj“ způsob oblékání je proto proces sebepoznání — potřebujeme zjistit, v čem se cítíme jako my sami, ne jako kopie někoho jiného.
A tak je šatník trochu jako náš deník, trochu jako herecká šatna. Je v něm směs autenticity a rolí, které hrajeme. A když se na něj podíváme s odstupem, můžeme se o sobě dozvědět víc, než bychom čekali. Nejde totiž jen o látku, zipy a knoflíky. Jde o to, co tyto věci vyprávějí o našem životě — a o tom, kým chceme být.
Možná proto by se otázka „Co si vezmu na sebe?“ měla někdy změnit na „Kým dnes chci být?“ A odpověď nemusí být vždy stejná. Protože stejně jako se měníme my, mění se i náš jazyk oblečení.
