Článek
Byla to naše pevnost, náš hrad, místo, kde budeme budovat rodinu. Tehdy jsme se smáli, že nás čeká třicet let splácení „věčné svatby s bankou“. Jenže dnes, když se podívám na naši domácnost, mám pocit, že jsme se nevzali s bankou, ale rozvedli mezi sebou.
Hypotéka se z partnerství stala třetí osobou v našem vztahu – a ne právě vítanou. Peníze, které dřív padly na víkendové výlety nebo večeře, teď mizí ve splátkách. Každý měsíc připomínka: další x tisíc pryč, další kus svobody odplul. Všechno se začalo měřit v číslech. Dovolená? „Nejde, splátka.“ Nový gauč? „Počká, splátka.“ A někde mezi těmi tabulkami a propočty jsme ztratili to, co nás kdysi spojovalo.
Začali jsme fungovat jako spolubydlící. Ráno se potkáváme v kuchyni, krátké „dobré ráno“, pak práce. Večer televize, pár vět o tom, co je potřeba nakoupit, kdo zaplatí účty. Fyzicky jsme spolu, ale duševně každý jinde. Intimita se vytratila, humor taky. Jako by nás ten úvěr naučil šetřit i na emocích.
Nejhorší je, že to není o velkých hádkách. Není tam exploze, po které přijde smíření. Je to spíš pomalé chladnutí. Lednička, která přestává fungovat – nevydává žádný zvuk, jen pomalu přestává chladit, až si všimnete, že jídlo uvnitř je zkažené. Tak nějak se cítím.
Někdy přemýšlím, jestli jsme tohle dokázali my sami, nebo jestli je to vedlejší účinek celé generace, která se upsala bankám. Když slyším kamarády, mnozí popisují podobné pocity. Hypotéka není jen závazek – je to závora. Učí nás stát na místě, přežít, ne riskovat. A vztahy pak ztrácejí dynamiku.
Paradoxem je, že kdybychom se rozešli, hypotéka nás stejně drží pohromadě. Ani jeden z nás si nemůže dovolit ji splácet sám. A tak jsme připoutaní jako dva horolezci na laně, kteří už dávno nelezou stejnou cestou, ale pořád je svazuje jeden uzel.
Občas si říkám, jestli by nebylo lepší mít méně metrů čtverečních, ale víc společných zážitků. Méně jistoty, ale víc svobody. Jenže to je ta věc – zpátky už se nedá. Podpis u notáře se nevymaže.
Nevím, jak to dopadne. Jestli se ještě dokážeme vrátit od „spolubydlících“ zpět k „partnerům“. Nebo jestli zůstaneme jen účetními, kteří sdílejí jednu adresu. Ale jedno vím jistě: žádná banka vám do smlouvy nenapíše, že kromě peněz budete každý měsíc splácet i kousek lásky. A že jednoho dne se můžete probudit vedle člověka, se kterým vás nespojuje nic jiného než čtyři stěny a dlouhý závazek s razítkem.
