Článek
Jsem vedoucí oddělení, podepisuji smlouvy, rozhoduji o projektech, rozděluji úkoly a kolegové se ke mně obracejí, když potřebují jasné vedení. Umím se prosadit na poradě, dokážu ustát tlak klientů, nebojím se říct tvrdé „ne“. Jenže sotva večer otevřu domovní dveře a sundám sako, role se otáčí. Tam, kde v práci kraluji, jsem doma často jen figurkou v rukou svého desetiletého syna. A někdy si říkám, že vyjednávání s ním je náročnější než s kterýmkoli obchodním partnerem.
Když byl malý, stačilo pár vět typu „teď půjdeš spát“ nebo „sněz zeleninu“ a věci se prostě děly. Ale dnes? Dnes už argumentuje, smlouvá, a dokonce používá logiku – i když dost zvláštní, dětskou logiku, která se často těžko vyvrací. „Tati, když mám teď hlad, tak přece nemůžu čekat do večeře, protože to je proti přírodě,“ slyším. Anebo: „Domácí úkol z matematiky si udělám až po hraní, protože mozek potřebuje nejdřív zábavu, aby pak líp fungoval.“ Co na to říct?
Jako šéf jsem zvyklý mít jasně nastavená pravidla. Ale doma je každý pokus o jejich prosazení podroben detailnímu výslechu. Když například trvám na tom, že se nejdřív uklidí pokoj, syn mi připomene, že já si taky občas nechávám rozházené papíry v pracovně. A má pravdu. Ve firmě by podobná připomínka byla drzost, ale tady? Tady se musím usmívat a uznat, že mě nachytal.
Největší lekce přichází při technologiích. V práci se sice snažím držet krok s novými systémy, ale doma jsem oproti svému synovi úplný amatér. Stačí, aby vzal do ruky tablet nebo herní konzoli, a v tu chvíli ztrácím jakoukoli autoritu. On mi vysvětluje, co a jak nastavit, jak fungují aktualizace, a někdy mi připadá, že to dělá s tou samou shovívavostí, s jakou já vysvětluji kolegovi novinky v účetním softwaru. A přiznám se – někdy je to pro moje ego pořádně těžké.
Možná ale právě v tom je kouzlo rodičovství. Doma nejsem „pan vedoucí“, ale obyčejný táta, který se někdy směje, někdy nechá vytočit a někdy prostě ustoupí. A uvědomuju si, že ačkoliv se zdá, že on poroučí mně, ve skutečnosti se učíme oba. Já se učím trpělivosti, flexibilitě a tomu, že autorita nemusí být vždy postavená na křiku nebo zákazu. On se učí, že i když se mu občas podaří „vyjednat“ si výhody, hranice pořád existují.
Největší paradox je, že v práci často využívám zkušenosti z domova. Když zvládnu uklidnit vztekajícího se desetiletého stratéga, dokážu pak na poradě jednat klidněji i s nervózním klientem. A naopak – někdy zkouším na syna taktiky z pracovního prostředí: místo příkazů nabízím volby („Uděláš úkol teď, nebo po večeři?“), místo hrozeb dávám motivaci („Když to zvládneš, zbude víc času na hru“). Funguje to? Občas ano, občas ne. Ale aspoň se snažím.
A tak si uvědomuji, že být šéfem a být tátou jsou dvě úplně odlišné role. V té první rozhoduje jasná hierarchie a pracovní smlouvy, v té druhé spíš láska, trpělivost a schopnost ustoupit. Možná že můj syn teď působí, jako by mě „dirigoval“, ale já vím, že jednou přijde den, kdy si uvědomí, že jsem se snažil nastavit mu cestu. A já si mezitím budu dál užívat ty malé domácí souboje, které mě nutí přemýšlet, usmívat se a občas i přiznat, že desetiletý kluk mě přechytračil.
A víte co? Možná je to tak dobře. Protože šéfovat v práci je jedna věc – ale nechat si doma ukázat, že autorita není všechno, to je lekce k nezaplacení.
