Článek
Byla to samozřejmá cesta.
Ne volba – norma.
A když se mě zeptali, kam půjde moje dcera, automaticky jsem odpovídala:
„Na gympl, samozřejmě.“
„Nechci tam, mami.“
Řekla mi to ve dvanácti.
Tichým hlasem, ale s jasností, která mi nahnala slzy do očí.
„Nechci tam. Líbí se mi výtvarka. Baví mě tvořit. Nechci memorovat.“
A já – místo abych se jí zeptala proč – jsem začala tlačit.
„Zklamala bys mě, kdybys to aspoň nezkusila.“
Dodnes si pamatuju, jak se jí v očích zatmělo.
Jak se sklonila ke stolu a řekla jen:
„Dobře.“
Ten den doma nemluvila.
A já měla pocit, že jsem ji přemluvila – ale dnes vím, že jsem ji zradila.
Nešla. Nakonec nešla.
Přijímačky sice udělala, ale rozhodla se jinak.
Vybrala si školu s výtvarným zaměřením.
Jasně, že jsem „respektovala její volbu“.
Ale s podmínkami. S tichou výčitkou.
Říkala jsem věci jako:
„No, hlavně když tě to uživí.“
„Doufám, že tam nejsou samí podivíni.“
„Měla bys aspoň dodělat maturitu, kdyby to nevyšlo.“
Až později jsem si všimla, že mi přestala věřit
Ne že by mě neměla ráda.
Ale o důležitých věcech se radila s jinými.
S kamarádkou. S učitelkou.
Se mnou mluvila hlavně o tom, co bylo k večeři.
A nebyla to puberta.
Byla to ztráta bezpečí.
Učila jsem se mlčet. A podporovat. Ale nešlo to rychle
Musela jsem v sobě zpracovat spoustu přesvědčení.
Že gympl = jistota.
Že výtvarka = zbytečný koníček.
Že „dobrá matka ví líp“.
A hlavně: že dítě není projekt, ale samostatný člověk.
Dnes?
Studuje grafiku. Živí se brigádně ilustracemi.
Je kreativní, zodpovědná, přesná – a šťastná.
A já ji občas sleduju, když si kreslí.
A říkám si:
Jak blízko jsem byla tomu, že ji zlomím. Že ji přesvědčím, aby šla proti sobě – jen kvůli mému pocitu bezpečí.
