Článek
Připomínalo to rozhovor, kdy vysvětlujete prababičce, co je to Wi-Fi. Ne že by byla hloupá, jen vyrostla v jiném světě, kde se všechno škatulkovalo na dvě možnosti – a zbytek byl „divný“.
Jenže můj život nikdy nezapadal do těch dvou přihrádek. Nešlo o módu ani o rebelii. Bylo to spíš jako chodit celý život v cizích botách – všichni kolem tvrdí, že vám padnou, ale vy víte, že vás dřou a že to nejste vy.
Pro starší generace je to nepochopitelné. Oni vyrůstali v době, kdy slovo „gender“ vůbec neexistovalo, a když už, znamenalo to prostě „pohlaví“. A pohlaví se bralo jako neměnný fakt – jako barva očí. Jenže já jsem zjistil_a, že realita je složitější. Že tělo a identita můžou spolu hrát harmonii, nebo spolu bojovat. A že ten boj je vyčerpávající.
„Ale jak tě mám teda oslovovat?“ ptá se máma. Vidím v jejích očích snahu – a zároveň strach, že udělá chybu. Říkám jí: „Stačí mi říkat jménem. To funguje vždycky.“ A ona se usměje, jako by se jí ulevilo, že to není tak složité, jak si myslela.
Jenže ne každý se ptá. Někdo rovnou soudí. „Tohle je jen trend,“ slyším od strýce, který ještě před pěti lety netušil, co je Instagram. „Za pár let tě to přejde.“
Přemýšlím, jestli by mu přišlo normální říct někomu: „Za pár let přestaneš být muž.“ Asi ne.
Nejhorší na tom ale není nepochopení – je to únava z neustálého vysvětlování.
Proč nejsem „zmatený“.
Proč to není „fáze“.
Proč mě neurčuje to, co mám mezi nohama.
A přesto, když vidím mladší generaci, mám naději. Děti mých kamarádů se mě ptají přímo, bez ostychu: „A ty jsi… co?“ Když jim řeknu, že jsem prostě já, pokrčí rameny a jdou si hrát. Pro ně to není drama, jen další možnost.
Tenhle svět se mění pomalu. Možná pomaleji, než bych chtěl_a. Ale mění se. A každý rozhovor, každé vysvětlení, každé „řekni mi, jak to máš“, je krok k tomu, aby příští generace už nepotřebovala tak složitě obhajovat svou existenci.
Staří pořád nechápou. A možná nikdy úplně nepochopí. Ale pokud se snaží poslouchat, nemusí. Stačí, když přijmou, že člověk může být sám sebou – i když to neodpovídá šablonám, na kterých vyrostli.
A já? Já konečně žiju v souladu se sebou. Nejsem holka. Nejsem kluk. Jsem já. A to mi úplně stačí.
