Článek
Zatímco dřív k nám cestovali hlavně cizinci, z řad střední a vyšší třídy, dnes si hýčkáme především Čechy – a cestuje téměř každý. Často a opakovaně. A protože už památky viděli, jezdí tam, kde se něco děje. Koncerty, sportovní události – zkrátka akce všeho druhu táhnou! A přitom se někde ubytují, něco nakoupí, nají se, napijí a nakonec dojde i na ten hrad nebo galerii. A spokojení jsou všichni – turisté, obchodníci, pořadatelé akcí… a státní pokladna se plní. Daně, poplatky ze všeho, na co narazíte. Navíc zisk není zdaleka jediným přínosem. Zdá se tedy, že všechno je v pořádku.
Má to ale háček. Ty akce je potřeba někde uskutečnit. A s ohledem na současné nároky klientů nejde jen o kapacitu, ale také o kvalitu provedení. A samozřejmě – musí být možné se tam nějak dostat.
Jeden historický příklad za všechny, srovnatelný s námi: Ve vrcholné době starého Říma žilo na území dnešní Itálie asi 10 milionů lidí, z toho v samotném hlavním městě přibližně 1,2 milionu. Velký cirkus (Circus Maximus) byl „stadion“ pro 250–300 tisíc lidí, Koloseum pro 60 tisíc a na území dnešní Itálie existovaly desítky dalších, menších, ale podobných zařízení. Populačně je to srovnatelné s dnešní Českou republikou.
My jsme dnes mnohem bohatší a vyspělejší společnost, ale na území Prahy máme jednu halu pro 18 tisíc lidí a dva fotbalové stadiony podobné velikosti. V Brně jednu halu, v Ostravě jeden stadion, asi poloviční velikosti.
Lidé se chtěli bavit vždy. A panovník nebo stát jim to umožňoval, protože věděl, že potřebuje mít spokojené obyvatele (a byla to i součást politické strategie). Společné akce navíc spojovaly lidi různých vrstev. Stavěly se proto velké stadiony – chrámy zábavy. Ty byly důležitou součástí městské architektury a symbolem národní hrdosti.
To platí i dnes. Vyspělé státy to vědí a využívají toho. Velké chrámy zábavy mají všechny rozvinuté národy – a nemusíme chodit daleko. Maďaři nebo Poláci jsou toho důkazem. V Budapešti stojí Puskás Aréna pro 70 tisíc lidí a řada dalších hal a stadionů větších než u nás. A pořád se tam něco děje, turismus má stále větší podíl na HDP. A má zelenou ve všech směrech. A funguje to! Lidé tam jezdí podstatně víc než kdy dřív – dokonce víc než k nám (což nikdy nebývalo). Mají dostatek dálnic, jejich letiště odbavuje víc cestujících než to pražské. A přitom jsme vždy byli daleko před nimi!
V Polsku díky fotbalovému ME 2012 postavili nové stadiony a dálnice. Dnes tam denně létá asi 40 vnitrostátních letů (u nás ani jeden). Ještě jedna poznámka: stadiony u nás přitom ještě před 30 lety existovaly – Strahov pořádal koncerty pro více než 100 tisíc lidí a v Brně se hrával fotbal před 50 tisíci diváků.
Ujel nám vlak. Tedy – zmeškali jsme příležitost stát se skutečnou jedničkou ve středoevropském regionu. A to nejen v turismu. Je to vidět ve všech klíčových oblastech – průmyslu, stavebnictví atd. Nemáme dost stadionů, chybí dálnice, máme jen jedno opravdu funkční letiště a pomalé vlaky.
Přitom máme stále co nabídnout – bohatou historii, průmyslové dědictví, kulturu, bezpečí a hlavně schopné, šikovné a pracovité lidi.
Nechci řešit, proč to tak je (a už vůbec to nijak hodnotit). Je třeba dívat se dopředu a začít jednat. Nechceme přece být skanzen s upadající ekonomikou a zhoršujícími se životními podmínkami. Musíme si stanovit priority: dostavět dálnice, zrychlit železnici, rozvíjet další letiště. A taky postavit ty stadiony. A podporovat cestovní ruch! Ale ne tak, že o tom budeme dalších deset let jen diskutovat a říkat, že „by to mohlo být“ ve druhé polovině 21. století. Je třeba to stanovit jako národní zájem – bezodkladně dobudovat vše během následujících 10, maximálně 15 let.
Jinak se brzy budeme divit, že máme chudé regiony, že se zde už nic nevyrábí – a budeme jen vzpomínat, jak se k nám dřív hodně cestovalo.
