Článek
Když mi bylo šest, přinesla jsem domů první diplom – třetí místo ve výtvarné soutěži. Mamka mě obejmula, pověsila ho na lednici a řekla, jak je na mě pyšná. Táta jen přikývl a odvětil: „To je fajn.“ Tenkrát jsem si myslela, že to tak dospělí prostě dělají. Později jsem pochopila, že to byl jen začátek dlouhé série momentů, kdy jsem čekala na slova, která nikdy nepřišla.
Doma nebyl prostor na city
Můj táta nebyl zlý. Neopouštěl nás, nebil nás, nechodil po nocích domů opilý. Byl to muž, který ráno vstal, odešel do práce, večer sedl k televizi a v neděli sekal trávník. Byl přítomen – ale zároveň nepřítomen.
Maminka často říkala: „Táta tě má rád, jen to neumí dát najevo.“ A já tomu jako malá věřila. Ale s věkem přicházely otázky. Proč to neumí? Proč to aspoň nezkusí?
Když jsem měla narozeniny, přišel a podal mi obálku. Peníze. Nikdy neřekl, že mi přeje něco hezkého. Když jsem složila maturitu, pokýval hlavou a řekl: „Tak teď vysoká.“ A když jsem dostala diplom z práv, opět jen věcný komentář: „Dobrá práce, snad najdeš slušné místo.“
Jeho tvář při promoci si pamatuju dodnes
Bylo mi třiadvacet. Vysoké podpatky, talár a promoce na Karlovce. Máma brečela, bratr pískal, ale já stejně celou dobu koukala jen na tátu. Seděl v přední řadě, ruce v klíně, výraz kamene. Když jsem si šla pro diplom, neviděla jsem ani náznak pýchy. Po obřadu jsme si udělali společné fotky. Když jsem ho objala, ztuhl. O pár hodin později jsem si u dortu uvědomila, že jsem za celý den od něj neslyšela jediné slovo uznání. Nic.
A přesto – přesto jsem ten den znovu doufala. Doufala, že tentokrát třeba řekne, že je pyšný. Že jsem šikovná. Že jsem jeho holka.
Vztahy, které bolí potichu
Roky ubíhaly. Vdala jsem se. Porodila. A i když jsem si to nikdy nechtěla připustit, stále jsem doufala, že jednou mi táta řekne něco, co mě konečně uzdraví.
Po porodu jsem mu volala. Řekla jsem mu, že má vnuka. Odpověděl: „Tak gratuluju. Doufám, že je zdravej.“ Nic víc.
Kamarádka mi jednou řekla: „Nevím, proč ho pořád omlouváš. Máš už vlastní rodinu. Pusť ho z hlavy.“ Ale ona to nechápala. Otcova nepřítomnost v citové rovině není jako ztráta. Je to neustálé čekání. Tiché, neukončené.
Neřekl to, ale udělal to
Jednou se mi pokazilo auto. Můj muž byl na služební cestě, já s malým sama. Zpanikařila jsem. Volala jsem tátovi. „Počkej doma,“ řekl jen. Za čtyřicet minut zazvonil. Přijel, opravil, odjel.
A takových momentů bylo víc. Když jsem měla horečku a malý byl nemocný, přišel, přivezl vývar. Když se nám rozbila pračka, koupil novou a ani to nekomentoval. Nepřišel s pugetem květin, ale přišel s klíčem francouzákem. Až později jsem si uvědomila, že tohle byl jeho způsob, jak říct „mám tě rád“.
Když byl nemocný
Před dvěma lety dostal infarkt. V nemocnici jsem s ním byla denně. Seděla jsem u jeho postele, mazala mu suché ruce krémem a četla noviny. Bylo zvláštní, jak se všechno obrátilo. Já, jeho malá holčička, teď silnější než on.
Jednoho dne se na mě podíval. Dlouze. A řekl jen: „Jsem rád, že jsi.“ To bylo vše. Ale mně to stačilo.
Možná jsem čekala celou dospělost na jednu větu, kterou nikdy nedostal do úst. Ale ty činy? Ty byly tam. Jen jinak zabalené.
Už nečekám. Už vím
Dnes už od něj nepotřebuji slyšet ta slova. Pochopila jsem, že je říkal jinak. Každým dojezdem, každým opraveným kolem, každým tichým posezením v kuchyni.
A co je zvláštní – i když mě nikdy nepochválil, byla jsem kvůli němu tvrdohlavá, ambiciózní, hladová po důkazech vlastní hodnoty. Byl to jeho tichý nezájem, co mě hnalo vpřed. Možná právě proto jsem dnes tam, kde jsem.
A možná, že kdyby mě chválil pořád, nikdy bych se tak nesnažila.
