Článek
Ale hned dodávám druhou větu: „Jen mi pivo nahrazuje lidi.“ A v té větě je vlastně všechno. Protože nejde o to, že bych každý den musel vypít určité množství, abych mohl fungovat. Jde o to, že bez půllitru v ruce bych se cítil sám. A samota je horší než kocovina.
Večer přicházím domů z práce. Byt je prázdný, ticho je až příliš hlasité. V tu chvíli otevřu lednici a sáhnu po lahváči. Ten zvuk „psssst“ je vlastně pozdrav. Něco jako kdyby na mě někdo zavolal: „Čau, jak bylo?“ Někdo by napsal kamarádovi, někdo by šel na trénink, já si prostě otevřu pivo. Je to jednoduché, vždycky k dispozici, neklade žádné otázky.
Začalo to nenápadně. Pár piv po práci, protože kolegové šli do hospody a já nechtěl být pozadu. Pak už jsem si občas otevřel i doma, když jsem byl unavený. A teď? Teď se přistihuju, že v hospodě sedím i sám. Ostatní se střídají, mají rodiny, děti, povinnosti. Já tam zůstávám. Znám jménem výčepního, on zná moje oblíbené značky. Jsme skoro přátelé – jenže on mi nenapíše, když mám narozeniny.
Neříkám, že pivo je špatné. Ve společnosti má svoje kouzlo. Ale když se stane společností samotnou, je to jiný příběh. Zjistil jsem, že vlastně přes něj nahrazuju to, co mi chybí. Přátelství, blízkost, někdy i lásku. S půllitrem v ruce se cítím míň osaměle. Jenže druhý den ráno je pocit samoty zase zpátky – a ještě silnější.
Někdy si říkám, že to tak má spousta lidí. Že jsme generace, která se učí zapíjet prázdno. Sociální sítě plné „kamarádů“, ale večer sedíme sami. Všichni se tváří šťastně, jen my doma otvíráme další láhev. Nechci se litovat, spíš to konstatuju. Protože problém není v alkoholu, problém je v tom, že neumíme být spolu.
Jsem si vědom, že tohle je cesta, která může skončit špatně. Vím, že když se pivo stane odpovědí na každou otázku, jednoho dne už nebudu mít kontrolu. Proto si opakuju tu větu: „Nejsem alkoholik.“ Je to skoro jako zaklínadlo, kterým odháním stín. Jenže v duchu dodávám: „Zatím.“
Možná to zní, jako bych hledal omluvy. Ale pravda je jednoduchá: bojím se prázdnoty. Pivo ji vyplňuje. Ne dokonale, ale aspoň na chvíli. A já zatím nenašel nic jiného, co by fungovalo stejně rychle, stejně snadno.
Nevím, jestli přijde den, kdy to změním. Možná potkám někoho, s kým se mi bude chtít večer povídat, místo abych poslouchal syčení plechovky. Možná začnu sportovat, možná si najdu nový koníček. Zatím ale vím jedno: pivo je můj nejstálejší společník. Neříká nic, neodmlouvá, neodchází.
A to je vlastně ten problém. Protože dobrý přítel by vás měl občas i nakopnout, ne jen tiše stát na stole.
