Polemika: Veto arménskému Karabachu a „přihřátá polívčička“

Jelikož mám v oblibě články s historickou tématikou, neodolal jsem přečtení článku Válka: Veto arménskému Karabachu, zejména od autora, jenž sám sebe označuje jako: „publicista, komentátor, politolog, historik, vysokoškolský učitel humanitních a sociálních věd, poradce v oblasti kultury a politiky“. Po přečtení jsem však byl poněkud zmaten. Článek působí, jako by autor vzal několik zjevných a všeobecně známých faktů (arménská genocida byla svinstvo, arménská enkláva v Karabachu prohrála válku s Ázerbájdžánem, Erdogan je prevít) a kolem nich rozlil omáčku planého moralizování ve stylu „Arméni jsou chudáci a všechno je na prd“, které postrádá jakoukoli relevantní přidanou hodnotu či originální myšlenku. Vzhledem k erudici autora jsem se nechtěl spokojit s tímto skeptickým závěrem a snažil jsem číst znovu a pečlivěji.

Po druhém přečtení, kdy jsem se ve snaze pochopit, co chtěl autor říci, díval i „mezi řádky“, byl výsledek ve stylu: „Arméni jsou chudáci, všechno je na prd a může za to zlý Západ, který Arménii odloudil z bezpečné náruče ruské ochrany, a také Ukrajina, kvůli které Rusko Arménům nemohlo přijít na pomoc.“ Přirozeně však nechci tvrdit, že tato interpretace byla autorovým primárním záměrem, a tedy, abych odčinil tuto svou podezíravost, rozhodl jsem se k článku doplnit pár souvislostí, které autor, patrně nedopatřením, nezmínil. Kurzívou uvádím citáty z článku, na které reaguji.

1. Nezmíněná válka

„Když se před třemi lety strhla ona 2. válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem o formálně nezávislou Náhorněkarabašskou republiku neboli Arcach… Armáda muslimského státu, bohatého ropou i zemním plynem, bylo nesrovnatelně lépe připravena k akci než na konci existence SSSR, kdy po roztátí pověstného „ledového koberce komunismu“ vzplanuly rozličné (etnické) boje o sporná území. “ Autor píše, že druhá válka „se strhla“, ale taktně vynechává, že se nestrhla sama od sebe, nýbrž že byla důsledkem té první války, kterou on popisuje bagatelizující frází „rozličné (etnické) boje“.

Ve skutečnosti se jednalo o konflikt, který trval s přestávkami 6 let (a z toho konce roku 1991 do května 1994 ve formě otevřené války) a jehož součástí byly desítky tisíc mrtvých a stovky tisíc uprchlíků. Jeho výsledkem bylo vítězství Arménů znamenající nejen faktické oddělení sporné autonomní oblasti Náhorní Karabach od Ázerbájdžánu, ale i okupace s ní sousedících ázerbajdžánských okresů, které po provedení etnických čistek ze strany Arménů a vyhnání ázerského obyvatelstva, byly přičleněny k nově vzniklé, a z pohledu mezinárodního práva ilegální, entitě.

Autor též „diplomaticky“ nezmiňuje, že onen „ledový koberec komunismu“ etnické konflikty nejen (dočasně) tlumil, nýbrž zásadně přispěl i k jejich vzniku tím, že poté, co SSSR ve spolupráci s Tureckem zničil a rozdělil si první arménskou republiku (existující v letech 1918-1920), v rámci sovětské politiky „rozděl a panuj“ záměrně narýsoval hranice svazových republik a autonomních oblastí tak, aby neodpovídaly etnickým hranicím. Byla to vůle „báťušky“ Stalina, že nejen Náhorní Karabach, ale i nachičevanská exkláva byly navzdory historickým či etnickým nárokům přičleněny nikoli k Arménii, nýbrž k Ázerbájdžánu. Tak mohlo osazenstvo Kremlu snáze prosazovat svůj vliv mezi vzájemně znepřátelenými domorodci v koloniích (neboli, jak se v Rusku říká: „bratrských sovětských republikách“).

2. „Zakalení islamisté“?

K druhému konfliktu v roce 2020 autor o situaci Arménů v Karabachu píše: „Čelili totiž jak vyspělejším bojovým prostředkům, tak třeba i bojem zakaleným islamistickým jednotkám, jež na pomoc blízkým Ázerům dovezli ze Sýrie Turci.“ Bohužel však v rámci svého „antiislamistického“ narativu vynechává, že významným dodavatelem výzbroje pro Ázerbájdžán byl a je Izrael. To souvisí s další (autorem též vynechanou) informací, že významným spojencem a ochráncem Arménie je Írán. Třešničkou na dortu pak je skutečnost, že „bojem zakalení“ (jak dramaticky tvrdí autor) žoldnéři ze Sýrie se v boji moc nevyznamenali, utrpěli nepoměrně vysoké ztráty a celkově sloužili jako kanonenfutr (blíže viz tento článek), zatímco rozhodující podíl na vítězství měla turecká a izraelská výzbroj.

3. Co autor ví lépe než Arméni?

Vítězství Ázerbájdžánu v roce 2020 autor vysvětluje takto: „Tehdejší triumf Alijevova Baku, velmi dobře načasovaný na dobu epidemie covidu (i časté související společenské hysterie), a současně ruské rozmrzelosti, že klientská Arménská republika začala pokukovat i na Západ, přišel proto rychle.“ Odhlédneme-li od deklarovaného vlivu covidu, jako zásadní je prezentováno arménské „pokukování i na Západ“. Autor tím naráží na tzv. arménskou sametovou revoluci, která ukončila 20 let (1998-2018) vlády proruských (a z Karabachu pocházejících) prezidentů Kočarjana a Sargsjana, kteří se dostali k moci na základě odmítání kompromisních řešení otázky Karabachu.

První z nich byl před nástupem do funkce v Jerevanu bývalým prezidentem Karabachu a je příznačné, že rok po jeho nástupu do funkce došlo k události nazvané Střelba v arménském parlamentu, kdy byli zastřeleni premiér a předseda parlamentu z konkurenční a nedostatečně radikální strany. Druhý jmenovaný se dokonce nechal inspirovat Putinem (viz 2008-2012) natolik, že po skončení svého druhého (a z hlediska ústavy posledního) prezidentského mandátu v roce 2018 hodlal nadále držet moc v pozici premiéra. To vyvolalo masové protesty, po kterých se premiérem stal Nikol Pašinjan. Ten pak ve válce v roce 2020 byl nucen čelit situaci, kterou mu jeho předchůdci svou dlouholetou politikou „navařili“. Skutečnost, že poté, navzdory prohrané válce, vyhrál parlamentní volby v roce 2021, naznačuje, že arménští voliči, i přes sebejisté tvrzení autora, utrpěnou porážku zjevně nepřipisovali jeho „pokukování na Západ“.

4. Kopnutí do Západu a Ukrajiny

Dále se autor rozepisuje: „Načasovaní úderu na zbytkový arménský Karabach bylo opět vynikající, jelikož se ukázalo jasným, že Západ maximálně pronese pár bezzubých frází (tak jako v předchozí fázi měření sil), kdežto Moskva, která garantuje pouze bezpečnost samotné Arménie, je velmi zaměstnána zástupnou válkou na Ukrajině a do žádné větší konfrontace kvůli Karabachu nevyrazí ani na diplomatickém poli. Tím víc, že putinovci zaznamenali pramalé nadšení Jerevanu z ruského dobrodružství na sousedním území.“ Předně se pokouší kritizovat Západ za „pár bezzubých frází“, aniž se obtěžuje upřesnit, co by Západ měl dělat jiného a hlavně proč by to měl dělat. Z pohledu mezinárodního práva je tzv. republika Arcach ilegální entita, která navíc násilím okupovala území Ázerbájdžánu a kterou ani jeden stát diplomaticky neuznal. Jak autor správně připouští, neuznalo ji ani Rusko. A neuznala ji dokonce ani Arménie. Co tedy podle autora měl Západ dělat?

Následně si autor z nějakého důvodu vyvozuje, že Rusko, na rozdíl od „bezzubého Západu“ a bez ohledu na své neuznání nezávislosti Karabachu zasáhnout chtělo, ale nezasáhlo, protože mu v tom zabránila „zástupná válka“ na Ukrajině a „malé nadšení Jerevanu“ pro tuto ruskou válku. Tímto průhledným způsobem se autor pokouší naznačit, že za aktuální tragický konec karabašských ambicí můžou Ukrajinci, kteří svým zarputilým odporem proti ruské invazi nedovolují Rusku „altruisticky ochraňovat mír na Kavkazu“. Vinu rovněž autor připisuje arménským voličům (viz výše bod 3.), aniž by specifikoval, co přesně Arménie ve své obtížné situaci po svržení karabašské kliky v roce 2018 měla dělat jinak a jak by její aktivnější podlézání Rusku nějak změnilo současnou situaci.

5. Láska k Rusku a jeho dobrodružstvím

Půvabný je též v textu použitý termín „ruské dobrodružství“. Je přirozeně výsadou autora volit slova podle svého uvážení. A je v celku běžné, že v případě textů, které mají působit intelektuálně, se jejich pisatelé (mě nevyjímaje) občas uchylují ke sterilnímu, emoce postrádajícímu stylu, jenž má demonstrovat jejich objektivní odstup, jakož i akademický nadhled a rozhled. V případě citovaného článku je však podivné, že autor na jedné straně používá dramatické formulace „Starobylá arménská kultura v ní ztratila svou kolébku.“ a "arménská tradice v oblasti Karabachu končí, umírá “ spojené s odkazem na arménskou genocidu z doby 1. světové války, zatímco ruskou válku proti Ukrajině, vedenou se srovnatelnými cíli a s podstatně větší intenzitou, blahosklonně označuje jako „ruské dobrodružství“.

Nabízí se tedy otázka, proč autor, pokud by se snažil o objektivitu, nepíše též o „dobrodružství Ázerbájdžánu“, nýbrž si libuje ve formulacích jako „bojem zakalené islamistické jednotky“ a „nenávist vůči nejstaršímu křesťanskému národu světa“, doplněných průhledným přirovnáním Ázerbájdžánu k řádění Islámského státu (IS) v Sýrii a Iráku: „nasnadě jsou další (výnosné) devastace starobylých kulturních památek“, které je podobně „přesné“ jako házení Putina do jednoho pytle s Usámou bin Ládinem. Vždyť pohled na města a vesnice v Karabachu ve srovnání s místy, jako jsou například Avdijivka, Marjinka, Bachmut, Severodoněck atd., ukazuje, že pokud bychom chtěli po vzoru autora holdovat účelovému bagatelizování, Ázerbájdžán své „dobrodružství“ (aktuální i to v roce 2020) fakticky vede „v rukavičkách“.

Odpověď je při bližším pohledu na citovaný text zřejmá. Útočná válka je špatná a způsobené škody i oběti jsou tragédií. Ale pokud je útočníkem Rusko, tak tato teze neplatí a vše je v pořádku a žádné mravní pohoršení se nekoná, jelikož Rusko přece „bojuje proti zlému západnímu imperialismu“. Tento pohled je častý u komunistů, ať již u lidových či salónních, a obecně i u levicových intelektuálů a novinářů. A zjevně i u autora.

6. Kopnutí do NATO

Další perličkou v textu je slovní spojení „zástupná válka“, jež autor cítil nutkání použít pro popis ruského útoku na Ukrajinu. Přirozeně následuje otázka: Zástupná válka proti komu? Odpověď je v kontextu článku snadná - proti NATO a západním imperialistům (a nacistům, narkomanům, dekadentním buržoustům apod.) Ale protože „mírumilovné Rusko“ by přirozeně žádnou útočnou válku, a natož pak s NATO, nerozpoutalo, musí to být opačně. Tedy perfidní západní militaristé zrádně zaútočili na ruské mírové úsilí. Tímto způsobem autor „decentně“ najíždí na oblíbenou linku moskevských propagandistů vysvětlující, proč skvělá ruská armáda na Ukrajině dosud nezvítězila a proč se operace „budeme v Kyjevě za tři dny“ poněkud protáhla.

7. Pohádka o mírovém rokování

Celkově je smutné, že ačkoli citovaný článek má být o Karabachu, autor se do něj rádoby nenápadně pokusil naroubovat bláboly z ruské propagandy. Kromě výše uvedených jde zejména o tuto lahůdku: „Ostatně ani souhlasná slova tureckého diktátora k ruské kontrole Krymu nebo o Putinově touze po míru nejsou z propagandistického hlediska k zahození. Zvláště ve světle dnes nepříliš připomínaného faktu, že minulý rok byla po nátlaku nejmenovaných (super)mocností odvolána maloasijská mírová rokování mezi Moskvou a Kyjevem… “ Předně autor opět nenápadně vynechává zásadní skutečnost, že „souhlasná slova“ se nekonají a Turecko opakovaně letos i v minulých letech potvrzuje, že považuje Krym za součást Ukrajiny (což nic nemění na tom, že prezident Erdogan je cynický prevít - pozn. J.Z.).

Zajímavější je však ona pohádka o „mírovém rokování“. Tedy v podání autora se cca měsíc po zahájení ruské invaze ukrajinská vláda už už chystala uzavřít s Ruskem mír (samozřejmě by to byl určitě spravedlivý mír, protože jiné Rusko ani nezná), ale zlí západní imperialisté kyjevskou vládu brutálně donutili (patrně hrozbou, že Zelenskému bude odebrán jeho Železný kříž 2. třídy nebo že zavedou embargo na dodávky kokainu) mírová jednání ukončit. Takže Ukrajina už více jak rok a půl bojuje proti ruské invazi, ale je k tomu nucena proti své vůli a sami Ukrajinci se proti bratrské ruské armádě bránit nechtějí a bojové úsilí ze všech sil sabotují. To jen „vrazi z Wallstreetu“ vnucují Ukrajincům další a další dodávky výzbroje a narušují tak mírové soužití mezi bratry Slovany. A bezpochyby ti samí imperialisté také nějak donutili chudáka Putina provést anexi čtyř ukrajinských oblastí, což poněkud zkomplikovalo šance na další mírová jednání.

Ve světě autora zjevně neexistuje varianta, že ke krachu jednání by mohla přispět ruská neochota přijmout základní ukrajinskou podmínku - stažení z aktuálně okupovaných území. A rovněž z jeho pohledu asi nehrají žádnou roli události v místech jako Buča, Izjum, Trostjanec atd., kde, pokud použijeme slovník autora, si ruští vojáci zpestřovali nudnou okupační službu „malými dobrodružstvími s civilním obyvatelstvem“. A mrtvoly, které po těchto hrátkách zůstaly, byly samozřejmě herci z Hollywoodu, případně pocházely z tajných biolaboratoří a základen NATO, o nichž možná autor bude referovat ve své další tvorbě.

Závěr

Arméni v první válce o Karabach uspěli se separatismem a jako bonus navíc obsadili a etnicky vyčistili část (něco přes 10 % celkového území) Ázerbájdžánu, kterou následně připojili ke Karabachu. Vzhledem k rozsahu ztrát je přirozené, že Ázerbájdžán se s tímto výsledkem nesmířil. Arméni (záměrně nepíši Arménie, neboť ta se postupně dostávala do vleku Karabachu a diaspory. - pozn. J.Z.) měli šanci tento silou dosažený výsledek upevnit v diplomatické a mezinárodněprávní rovině, a tak zvýšit šanci na trvalost dosažených změn. To by přirozeně vyžadovalo větší míru dlouhodobého uvažování a zejména ochotu ke kompromisům například ve smyslu: okupované části Ázerbájdžánu vrátit výměnou za nezávislý Karabach, případně s jeho demilitarizací, spojený regulovaným koridorem s Arménií, přičemž podobný koridor by fungoval i pro nachičevanskou exklávu Ázerbájdžánu; eventuálně formální svrchovanost Ázerbájdžánu nad Karabachem (například na bázi konfederace), ale s vysokou mírou garantované autonomie pro Karabach a jeho speciální vztahy s Arménií.

Dílčí kroky v tomto směru byly činěny v 90. letech, ale separatisté v Karabachu o kompromisy neměli zájem. Následně se jejich zástupcům podařilo převzít moc i nad samotnou Arménií, což znamenalo konec vážně míněných snah o vyřešení sporu. Zásadní však je, že dokonce i Rusku, které se stylizuje do role ochránce křesťanů, vyhovoval tento stav „zamrzlého konfliktu“, protože ten Arménii dlouhodobě oslaboval a udržoval ji zranitelnou a tedy plně závislou na libovůli Kremlu. A zároveň tento stav Rusku umožňoval cynicky spolupracovat (včetně dodávek těžkých zbraní) i s Ázerbájdžánem, což Rusko s chutí dělalo a izolovaná Arménie to musela bezmocně snášet. Tento primitivně egoistický přístup, jež evokuje chování pána ke svým nevolníkům, je pro Rusko typický, a navzdory snaze autora vysvětlovat ho jako jednorázový pragmatický krok vynucený situací na Ukrajině (viz: „Ostatně Rusové to vskutku neudělali zadarmo, jejich krok je opět přísně pragmatický.“), je provozovaný dlouhodobě vůči bývalým ruským koloniím (neboli „bratrským národům“) jako nástroj moskevského vlivu, viz Podněstří vůči Moldavsku, Abcházie a Jižní Osetie vůči Gruzii, „lidové republiky“ v Doněcku a Luhansku vůči Ukrajině.

Výsledkem bylo, že Arméni v Karabachu (a skrze jejich zástupce i v Arménii) se rozhodli pro strategii „nic nedělat, nechat problém vyhnít a spoléhat se na ochranu Ruska“. Toho Ruska, v jehož zájmu není hospodářský ani jiný rozvoj jeho vazalů, toho Ruska, které to vesele koulelo na obě strany a vyzbrojovalo Ázerbájdžán, a toho Ruska, které z dlouhodobého hlediska rozhodně není velmocí na vzestupu. Ve své aroganci a stupiditě tato strategie dosahuje skoro až úrovně zahraniční politiky Edvarda Beneše ve 20. a 30. letech. A její výsledky jsou podobné. V roce 2020 bylo možné sledovat v přímém přenosu, kam vedla v Karabachu. Zatímco Arménie, navzdory odporu proruské lobby, se poté pokoušela od této fatální strategie odpoutat, vedení Karabachu vidělo řešení v ještě větším podlézání Rusku (viz po napadení Ukrajiny toto propagační video s vyretušovanou podobiznou Putina a nápisem: „Jsme v jednotě s Ruskem.“). Aktuální finále je logickým a nepřekvapivým výsledkem této jejich strategie.

Je smutné sledovat tyto tragické výsledky. A ještě smutnější je, pokud se někdo pokusí na nich parazitovat a zneužít je k tomu, aby si „přihřál svou polívčičku“, ať již ve formě účelové propagace svých oblíbených názorů či moralizujícího pozérství. Autor v tom není sám a společnost v této nelichotivé disciplíně mu dělá i řada „renomovaných“ novinářů. Jedním příkladem za všechny budiž snaha časopisu Respekt využít v roce 2022 válku na Ukrajině k propagaci uvolnění ekonomické migrace z neevropských oblastí a chvále smutně proslulého „Wir schaffen das.“ Angely Merkelové (blíže viz v tomto článku). V obou případech existuje pro toto konání jeden výstižný termín - hyenismus.

Doplňková četba:

Mýty o Karabachu - Mýty o válce v Náhorním Karabachu - Asociace pro mezinárodní otázky (amo.cz)

Zahraniční aktéři v druhé válce o Karabach - Zapojení zahraničních aktérů do Druhé války o Náhorní Karabach (muni.cz)

Historie konfliktu v Karabachu - The last gasp. A few weeks ago a German-language… | by Thomas C. Theiner | Oct, 2023 | Medium

Poznámka k válečným zločinům na Ukrajině - UKRAJINA: Válečné zločiny a primitivní logika - Neviditelný pes (lidovky.cz)