Článek
Dosavadní vývoj ukázal, že v opotřebovávací válce na Ukrajině pro její trvání nehraje hlavní roli demografie ani motivace, ale že nejvýznamnější proměnná se nachází v materiální rovině, tj. zbraně, munice a další válečný materiál. Na obou stranách tedy proti sobě stojí kombinace vlastní výroby a dodávek ze zahraničí, což platí i pro Rusko, jak ukazují masivní dodávky munice ze Severní Koreje (viz příslušná část zde). Rusko je diktatura, takže ze své podstaty se kremelská věrchuška nemusí starat o takové „maličkosti“, jako názory voličů, jejich životní úroveň, efektivita výroby, dlouhodobé ekonomické dopady atd. Proto je v takových podmínkách mobilizace výroby přirozeně snáze proveditelná. Její další navyšování však začíná narážet na limity z hlediska kapacity i lidských zdrojů, což pro Rusko představuje potenciálně velký problém, protože navzdory ruským propagandistickým bajkám „válce proti celému Západu“ a západním rozmazleným řečem o „únavě z války“ žádný ze států podporujících Ukrajinu na válečnou ekonomiku nepřešel.
Specifickým faktorem v případě Ruska je však skutečnost, že jeho výroba z velké části stále stojí na desítky let shromažďovaných skladech sovětské výzbroje. V propagandistické symfonii samozřejmě uslyšíme, jak veškerá ruská výzbroj je zbrusu nová a vrcholně moderní, ale už se nedozvíme, proč se v ruských ztrátách stále většinově vyskytují typy, které se už roky či desítky let nevyrábí a které i samotná ruská armáda v únoru 2022 už nepoužívala. Sklady se vyprazdňují a mizí z nich i kusy, které jsou stejně staré jako Putin (blíže viz tato prezentace). Ze zjevných důvodů je samozřejmě obtížné přesně vyčíslit, jaký je podíl skutečně nově vyrobené výzbroje, ale každopádně se jedná o výraznou menšinu (cca o čtvrtinu, v závislosti na typu výzbroje). V rámci této úvahy však přesné číslo není potřeba.
Z výše uvedeného kontextu vyplývají tři teoretické modely, jak se mohl vyvíjet model opotřebovávacího boje.
První varianta – Ruská pravda
V první variantě předpokládejme, že ruská propaganda je pravdivá a tedy že ruská výroba nové výzbroje je větší než ruské ztráty. Takový scénář je přirozeně pro Rusko vítězný. Fakticky to znamená, že válka je z ruského pohledu udržitelná na neurčito. Během ní se ruská armáda díky vysoké výrobě moderní výzbroje fakticky modernizuje, narůstá podíl moderních zbraní, starší typy výzbroje mizí, protože nejsou potřeba, a tedy se neobjevují na frontě ani ve ztrátách. Výzbroj ze sovětských skladů není potřeba, protože vše pokrývá výroba nových typů. Tato varianta zjevně neodpovídá realitě (viz výše).
Druhá varianta - Sprint
Tato varianta předpokládá, že ruské ztráty by byly vyšší než součet ruské nové produkce a reaktivace ze skladů. V takovém scénáři by ruské jednotky na frontě postupně slábly, což by vedlo k jejich porážce. Toto je jediný scénář „rychlého“ vítězství skrze opotřebovávací válku. Tato varianta aktuálně též neodpovídá realitě (a to platí i v opačném gardu, navzdory kremelským pohádkám o násobně větších ukrajinských ztrátách – například podkapitola „O magické tabulce“ v tomto textu).
Nabízí se otázka, do jaké míry byla tato varianta uskutečnitelná v minulosti. V druhé polovině roku 2022 měla Ukrajina díky včasné mobilizaci na frontě početní převahu a zároveň ruský průmysl, v duchu neustále opakovaného zaklínadla „Vše jde podle plánu.“, ještě nebyl převeden na válečný režim. Pokud by tedy v té době skrze výrazné navýšení podpory pro Ukrajinu, zejména ve formě účinnějších zbraní, došlo zároveň k nárůstu ruských ztrát, mohla tato varianta nastat, i když přirozeně zůstává otevřené, zda v dostatečném rozsahu a na dostatečně dlouhou dobu.
Z dosavadního vývoje je zřejmé, že tento případ nenastal. Na podzim 2022 stále ještě probíhaly hysterické spekulace mezi „deeskalátory“, že by Rusko mohlo být „poraženo příliš tvrdě“, že by bylo „donuceno“ použít jaderné zbraně a že v rámci mobilizace na frontu navalí miliony nových vojáků atd. Naopak, co se nekonalo, bylo navýšení podpory. V té době se stále debatovalo, zda staré západní přebytky z doby Studené války nebudou přílišným porušením ruských „červených linií“, zda nebudou příliš „ničivé a eskalační“ a zda je Ukrajinci dovedou používat, případně se spekulovalo, zda novějších kusů se na Ukrajinu má poslat deset nebo dvacet.
Příkladem byla trapná (tím, že vůbec byla potřeba) kampaň „vypusťte leopardy“, čímž byly míněny tanky typu Leopard 1 pocházející z osmdesátých let, které byly prezentovány jako „zázračná“ zbraň, co úplně změní situaci na frontě. I ty však byly „slavnostně“ uvolněny až v první čtvrtině roku 2023 a následně dodávány postupně v průběhu celého roku. Celkově tedy pro tolik mediálně opěvovanou ukrajinskou protiofenzívu roku 2023 bylo v těžké výzbroji dodáno jen asi 30 až 50 procent toho, co Ukrajinci na podzim 2022 avizovali, že budou potřebovat, a navíc z toho nemalá část byla dodána až po jejím zahájení či po jejím ukončení.
Třetí varianta – Maraton
V této variantě opotřebovávací války jsou ruské ztráty vyšší než samotná ruská výroba, ale nižší než součet nové výroby a reaktivace skladových exemplářů. Za takových podmínek je porážka Ruska možná až po „propálení“ všech použitelných zásob ze skladů. Vzhledem k jejich rozsahu je evidentní, že tato strategie je nejpomalejší a případné dosažení vítězství by trvalo nejdelší dobu a vyžadovalo největší ztráty.
Smutným paradoxem je, že tato varianta v konečném součtu vyžaduje větší množství podpory než předchozí „eskalační“ varianta, protože podpora je sice poskytována v menších dávkách, ale delší dobu. Podle dosavadní úrovně „spotřeby“ ze sovětských skladů lze reálně předpokládat vyčerpání nejvíce používané výzbroje cca v první polovině roku 2026 (podrobněji viz zde). To by však samozřejmě neznamenalo, že by Rusům na frontě došla výzbroj, nýbrž by byli odkázáni pouze na nově vyrobené zbraně, kterých by bylo méně, ale stále by byly k dispozici.
Vyhlídka, že na základě zvolené strategie lze v optimistickém scénáři očekávat zastavení ruského tlaku až v roce 2026 (což však samozřejmě nemusí znamenat vítězství či ukončení bojů), je přirozeně velmi nehezká a pro západní spojence a „spojence“ politicky nepohodlná. A to vede k otázce: Kdo za to může?
Závěr
Proč je tedy válka tak dlouhá? Jakkoli to je nepříjemné, odpovědí je: „Může za to Západ.“ Samozřejmě v podání proruské symfonie to je ve verzi: „Může za to Západ, že Ukrajinu vůbec podporuje a že od začátku plně nesplnil ruská přání.“ (podrobněji na toto téma zde – viz podkapitola „Jak zlý Boris ukradl mír“) Reálně však za současný stav může Západ, protože podporu dávkuje pomalu, čímž fakticky znemožnil dosažení situace, která by Rusko přinutila vážně jednat o příměří. Proto je nanejvýš pokrytecké a hloupé se rozněžňovat ve stylu „Chudáčci Ukrajinci trpí, válka trvá příliš dlouho a je příliš drahá, musíme uzavřít mír hned teď.“
Tedy Trump má v určitém smyslu pravdu, když se vyjadřuje ve smyslu: „Biden to podělal a Evropa podporuje Ukrajinu méně, než by mohla.“ Samozřejmě lze spekulovat, zda by si Trump v rozsahu a intenzitě americké podpory vedl lépe než Biden. V této souvislosti je věčně vytahována námitka ve stylu: „Kdyby byl Trump prezident, Putin by se neodvážil na Ukrajinu vůbec zaútočit, protože se ho bojí.“ K tomu však lze dodat, že „na tango musí být dva“. Tak či onak je to už akademická otázka. Faktem však zůstává, že byla zvolena varianta Maraton. Aktuálně se obě strany potácí někde ve třech čtvrtinách trati. U soupeře je sice sporné, zda mu vystačí síly, ale i tak si nárokuje vítězství plus všechny prémie podle svého přání. Je v takové chvíli opravdu ten nejlepší „deal“ si říct „Putin by přece nelhal.“, a vzdát celý závod? A co na to řekne „strýček Si z Pekingu“, jenž si chystá vlastní běh na Tchaj-wan?
Poznámka k neobjevnosti
Výše naznačený pohled přirozeně není nic nového ani objevného. Uvedené skutečnosti a závěry byly a jsou zjevné už roky. Lépe, dříve a podrobněji byly popsány například v této prezentaci už v roce 2023.