Článek
Předchozí text ukazuje, jak Respekt dokázal postavit dramatický článek na jediném statistickém údaji o počtu Afroameričanů zabitých policií, aniž by kontext a fakta „nechal kazit dobrý příběh“. Níže jsou rozebrány další z prezentovaných „argumentů“.
Nereálný pohled
V levicových kruzích je oblíbeným „vysvětlením“ tohoto a podobných rozporů údajný systémový rasismus na straně policie, která podle této teze zasahuje agresivněji a častěji v případech Afroameričanů než v případech jiných etnických skupin, což zmiňuje i autor. I když akceptujeme tezi, že vzhledem k okolnostem američtí policisté (podobně jako následně soudy) mají tendenci ve sporných případech, kdy stojí před dilematem „zatknout-nezatknout“, u Afroameričanů volit častěji první možnost, výše uvedený nepoměr je přesto příliš vysoký. Aby bylo možné jej plně zdůvodnit rozdílným přístupem policie při zatýkání, bylo by nutné akceptovat tezi, že zatímco cca 75–90 % zatčení je v případě Afroameričanů neoprávněných, v případě ostatních etnických skupin je 100 % zatčení oprávněných (viz údaje výše), což je zjevně extrémní a nereálný pohled.
Vhodnou analogií je zdánlivě nerovný postup policie a soudů vůči mužům a ženám. Například v roce 2018 podle údajů amerického ministerstva spravedlnosti došlo za všechny trestné činy k zatčení 7 505 520 mužů a 2 805 440 žen. I pokud v zájmu zjednodušení výpočtu budeme předpokládat, že počet mužů a žen ve společnosti je stejný (byť počet žen je zpravidla mírně vyšší), je to zarážející nepoměr, konkrétně 2,68krát vyšší pravděpodobnost zatčení u muže než ženy. A tento nepoměr je ještě vyšší při srovnání násilných trestných činů zmiňovaných ve srovnáních výše: zatčení za závažné napadení 302 410 mužů a 93 390 žen (3,24krát vyšší), za loupež 74 810 a 13 320 (5,62krát vyšší), za vraždu či zabití 10 510 mužů a 1 460 žen (7,2krát vyšší). Z hlediska analogie je zajímavé, že tyto nepoměry rámcově odpovídají výše uvedeným nepoměrům na základě srovnání celostátních zatčení za tyto kategorie násilných trestných činů mezi Afroameričany a ostatními etnickými skupinami (viz výše 3,5krát, 8krát a 7,8krát). Pro úplnost dodejme, že tomu relativně odpovídá i celkový poměr zatčených podle rasy, tj. v roce 2018 bylo zatčeno 7 115 940 bílých Američanů (včetně Hispánců) a 2 826 460 Afroameričanů.
Nenávidí američtí policisté muže?
Znamená to tedy, že v souladu s „vysvětlením“ uvedeným v článku je americká policie, včetně justice, dlouhodobě a systémově sexistická a misandrická? Přirozeně nikoli. Ačkoli je prokázané, že policie a soudy (včetně evropských) mají dlouhodobě tendenci za stejné trestné činy a přestupky u žen udělovat nižší tresty a uchylovat se v menší míře k zatčení, k nepodmíněnému odnětí svobody a k udělení maximální výše trestu, toto není důsledkem systematické diskriminace mužů, nýbrž prokázaného a empiricky doloženého faktu, že muži jsou pachateli násilných trestných činů výrazně častěji než ženy. Analogická situace platí i pro výše popisovanou otázku Afroameričanů či některých dalších etnických skupin.
V této fázi nastupuje „ultimátní“ argument, rovněž v článku zmíněný, že vysoká zločinnost u Afroameričanů je zapříčiněna primárně jejich sociální a ekonomickou situací, která je údajně výsledkem diskriminace a systémového rasismu. Toto tvrzení jeho uživatelé zpravidla zdůvodňují neexistencí „rovnosti výsledků“, přičemž ignorují skutečnost, že lidé nejsou stejní a že se odlišují svými schopnostmi, zájmy, motivací, preferencemi a svými učiněnými volbami. Zarážející je také skrývaná arogance předpokladu, že Afroameričané (či jiné podobné skupiny) se nedokáží či nechtějí prosadit bez podpory a vedení „progresivních“ politiků a aktivistů.
V této souvislosti je rovněž vhodné zmínit, že velká města, v nichž se nachází naprostá většina z kriminálního hlediska nejvíce rizikových okrsků, jsou z velké části, a nezřídka po desetiletí, politicky vedena zástupci Demokratické strany, a to včetně velkých měst ve státech, které jsou na základě celkových preferencí vnímány jako republikánské. Autor tuto skutečnost letmo zmiňuje a následně ji „univerzálně vysvětluje“ odkazem na velkou moc policejních odborů v USA. Ačkoli tento faktor jistě nelze pominout, je těžko uvěřitelné, že by policejní odbory dokázaly takto dlouhodobě působit bez tolerance či spolupráce místních politiků. Stejně tak je těžko uvěřitelné, že by policejní odbory hrály primární roli v špatné ekonomické situaci Afroameričanů, kterou autor dokládá rozdílem ve výši průměrného ročního příjmu. Naopak je logické, že větší význam má v tomto směru činnost volených politických reprezentantů, pocházejících v těchto případech většinově z Demokratické strany, která se dlouhodobě angažuje v boji proti rasismu (vlastně jen od té doby, co opustila svůj dosavadní tradiční cíl, kterým byla obrana rasové segregace). Demokraté v těchto lokalitách „makají“ nezřídka desítky let bez vystřídání opozicí, ale, jak autor sám připouští, jejich výsledky, mírně řečeno, nejsou dobré. Mezi tyto výsledky patří právě vysoká úroveň násilné kriminality, která je dlouhodobě páchána v naprosté většině uvnitř afroamerické komunity, tj. černoši zabíjejí černochy. Ale tyto daleko početnější případy ztracených životů jsou mimo centrum zájmu organizací, jako je „Black Lives Matter“ i příslušných politických reprezentantů. Proto jejich halasná a emotivní účast na současných protestech vzbuzuje dojem situace, kdy zloděj křičí „chyťte zloděje!“
Otázka úspěšnosti vládních programů usilujících zlepšení ekonomické a sociální situace Američanů (například válka proti chudobě, afirmativní akce atd.) nenabízí jednoduchou binární odpověď a přesahuje zaměření citovaného článku, nicméně činnost části politiků a profesionálních „protirasistických“ aktivistů zaměřená na nabízení univerzální omluvy svalováním viny na „systém“, na zdůrazňování rasových rozdílů, na psychické mrzačení Afroameričanů pěstováním pocitu ublíženosti a z toho plynoucí pasivity a frustrace, na jejich věznění v pozici naštvané a bezmocné oběti, to vše zavání cynickým zneužíváním a prodlužováním jejich obtížné situace za účelem získání vlivu a politické moci. Příznakem této dlouhodobé politické strategie je pocit, že Afroameričané, respektive jim patřící voličské hlasy, jsou „vlastnictvím“ Demokratické strany.
Dobrý černoch volí jen demokraty?
Ilustruje to i nedávný výrok prezidentského kandidáta Bidena: „Pokud máš problém se rozhodnout mezi mnou a Trumpem, tak nejsi černoch.“ Joe Biden patří mezi umírněné Demokraty (přinejmenším ve srovnání s ostatními prezidentskými kandidáty za Demokratickou stranu) a lze tedy reálně předpokládat, že v tomto případě šlo o nadsázku. Nicméně u současných demonstrantů a v ještě větší míře u „protirasistických válečníků“ dlouhodobě působících na sociálních sítích i v médiích se ve většině případů o žádnou nadsázku nejedná a dokazuje to i jejich neutuchající hon na „zrádce“ a „odpadlíky“.
Martin Luther King – rasista?
V objektivním článku věnujícím se ekonomické a sociální situaci etnických a rasových menšin v USA by si rovněž zasloužil být zmíněn například rozpad černé rodiny, kdy podíl afroamerických dětí vyrůstajících pouze s jedním rodičem (zpravidla matkou) se v období 1960–2013, tj. v době ostentativního úsilí o zlepšování ekonomické a sociální situace Afroameričanů, zvýšil z 22 na 55 % (v závislosti na lokalitě pak je udáván nárůst až do rozmezí 70–80 %, zejména ve velkých městech) ve srovnání s nárůstem ze 7 na 22 % v případě bílých Američanů. Otázku deklarovaného „systémového rasismu“ by mohl též pomoci osvětlit příklad imigrace karibských černochů do USA, kteří se barvou pleti neliší od Afroameričanů, ale v ekonomické i sociální rovině se projevili podstatně úspěšněji, což by mohlo být dále srovnáno též třeba s tím, jak ve Spojených státech, údajně prolezlých nákazou „bílé nadvlády“ (white supremacy), se ve srovnání s bílými Američany v kriminalitě a v dalších ekonomických i sociálních ukazatelích projevují například Američané východoasijského či židovského původu.
V neposlední řadě by mohlo být přínosné objasnit rozdíl mezi vizí Martina Luthera Kinga (selektivně citovaného v článku Respektu), který snil o „barvoslepé“ společnosti, tj. společnosti, kde barva kůže a rasový původ nebudou mít význam, a mezi současnými demonstranty a jejich „progresivními“ podporovateli, kteří se ohánějí slovy jako „spravedlnost“ a „tolerance“, ale požadují výsady, reparace a právo jednostranně určovat kolektivní a dědičnou vinu svých oponentů. Zatímco Martin Luther King byl skutečným bojovníkem proti rasismu a segregaci, jeho současní samozvaní následovníci jsou posedlí rasovou příslušností a agresivně prosazují zavádění rasistických kritérií v nejrůznějších oblastech společenských i ekonomických vztahů, tj. fakticky požadují pokračování a zintenzivnění rasismu a pouze ovládat směr, kterým bude švihat pomyslný bič.
Praktickou ukázkou může být existence rasových kvót na „progresivních“ amerických univerzitách (například na Harvardu), kde při přijímacích zkouškách jsou dlouhodobě ve jménu „diverzity“ penalizováni studenti „nevhodného“ etnického původu, tj. zejména asijského a případně též židovského. V této souvislosti není bohužel překvapením existence povinných školení o „problému bělošství“ (v originále whiteness) probíhajících na těchto univerzitách, u nichž člověk nemusí být historikem, aby si uvědomil nápadnou podobnost se školeními v „nacionálně-socialistickém světonázoru / marxismu-leninismu“ či s přednáškami o zlovolnosti a kolektivní historické vině „světového židovstva / imperialistických válečných štváčů“.
Nejen slova, ale i činy!
Výše rozebraný příklad povrchní práce se statistickými údaji a jejich vyhraněně jednostranná prezentace jsou zvláště překvapivé, jelikož tentýž autor v článku „Koho nezvat do debaty?“ (Respekt č.25/2020) kriticky upozornil na současný trend v médiích označovaných jako liberální, jehož projevem je vyhazování zaměstnanců za „nevhodné názory“. Konkrétně popsal případ v New York Times, kde byl za zveřejnění komentáře republikánského senátora navrhujícího nasazení armády proti současným násilným protestům propuštěn šéf komentářové rubriky. Autor správně varuje před jednostranným aktivismem novinářů a před vynucováním názorové uniformity. S tím se plně ztotožňuji a přál bych si, aby časopis Respekt v tomto směru vytrval nejen v rovině verbální, nýbrž i v rovině činů.
