Článek
Když autoři článku Historie před soudem v Respektu č. 25/2020 (Tomáš Lindner, Ondřej Kundra, Tomáš Brolík, Marek Švehla) na počátku článku zmiňují aktuální vandalské poškození pomníku Winstona Churchilla na Praze 3, pokoušejí se vykreslit Churchillovu historickou roli v širším a ne vždy pozitivním kontextu. V této souvislosti autoři přisuzují obdivovatelům Churchilla „dost selektivní nakládání s fakty“. Je smutnou ironií, že ve svém článku tento kritizovaný přístup k faktům používají i sami autoři.
Další část článku je věnována zmínce o situaci v USA, kterou autoři označují slovním spojením „dramatické protesty proti rasismu a diskriminaci“. Můžeme předpokládat, že chybějící zmínka o vandalství, rabování a násilí na straně protestujících chybí z důvodu tematického zaměření článku a jeho rozsahu a nikoli z důvodů jiných. Nicméně je zvláštní, že autoři se soustředí v popisu převážně na případy ničení a poškozování pomníků generálů a politiků americké Konfederace a vynechávají případy, kdy demonstranti poškodili pomníky spadající do zcela jiné kategorie, jako například pomník známého odpůrce otrokářství Matthiase Baldwina ve Philadelphii. V této části článku představuje jedinou výjimku zmínka o poškození pomníku Kryštofa Kolumba, jenž však byl objevitelem a mořeplavcem, nikoli dobyvatelem, generálem, obchodníkem s otroky atd. Z nějakého důvodu je však tento případ v článku obklopen pomníky představitelů Konfederace, aniž by byl zmíněn jakýkoli rozdíl mezi těmito případy. Výše uvedené (a v článku nezmíněné) skutečnosti naznačují přinejmenším značnou míru ignorance na straně protestujících a vyvolávají otázku, proč autoři zvolili tuto „selekci“ faktů.
Bohatlo se z kolonií?
V následujících odstavcích se autoři věnují situaci v Evropě, kde kritizují údajně jednostranně pozitivní prezentaci evropských kolonií, a namísto alespoň náznaku vyváženého pohledu se podle logiky kyvadla pokouší prezentovat tuto část historie jednostranně negativně. V této souvislosti zmiňují jako jediný příklad belgického krále Leopolda II. a jeho kolonii Svobodný stát Kongo. Tento subjekt představoval i ve srovnání s dalšími tehdejšími koloniemi negativní exces, avšak autoři se jej pokouší prezentovat jako typický příklad evropského kolonialismu navzdory skutečnosti, že král byl v roce 1908 kolonie zbaven na základě vyšetřování mezinárodní komise a mezinárodního tlaku, a to i ze strany ostatních koloniálních velmocí. Zároveň opakují tvrzení, že „západoevropské mocnosti bohatly z brutálních rasistických režimů, jen je zavedly a provozovaly v koloniích daleko od svých břehů“. V této souvislosti opomíjejí zmínit, že většina koloniálních mocností, a zejména největší z nich, Velká Británie, ve svých koloniích praktikovala „nízkorozpočtový imperialismus“, tj. vládla v co největším rozsahu s pomocí a prostřednictvím místních elit. Z toho vyplývá, že brutální excesy, k nimž nepochybně také docházelo, neprobíhaly podle vyhraněně rasistického vnímání dějin ve smyslu „bílí pachatelé a černé/hnědé oběti“.
Nezmíněna ze strany autorů zůstává též skutečnost, že značná část kolonií byla v celkovém pohledu ekonomicky nerentabilní a že jejich získávání bylo mnohdy vedeno jinými motivy jako například strategickými, prestižními, náboženskými atd. Bližší údaje je možné dohledat v odborné literatuře, pro ilustraci uvádím pouze pár příkladů: Na počátku 20. století byly britské investice v samotné Kanadě větší než britské investice v celé Africe a Indii dohromady (přičemž přirozeně britské investice v USA byly ještě větší než v Kanadě). V téže době byl německý export do Belgie pětkrát větší než export Německa do všech jeho kolonií. Dovoz byl o něco významnější, ale i tak import z Afriky představoval pouze 7 procent celkového importu do Velké Británie. (pozn. J.Z. – Fundovaně na toto téma píše například Thomas Sowell ve své knize Conquests and Cultures, který má kromě své nesporné erudice i tu výhodu, že jeho názory nemohou redaktoři Respektu a jejich ideoví souputníci snadno odmítnout s použitím svého oblíbeného rasistického argumentu, že „jde jen o názory starého bílého muže“.)
Tuto tezi o bohatnutí na úkor kolonií se autoři pokouší demonstrovat na hospodářském vývoji Belgie (rozvoj domácího průmyslu a železniční dopravy) a na rozvoji Bruselu, jenž se „z maloměsta proměnil ve skutečnou metropoli“. Ačkoli se Leopold II. nepochybně podílel na urbanistickém rozvoji svého hlavního města, autoři pomíjejí skutečnost, že země dnešního Beneluxu již od vrcholného středověku dlouhodobě patřily k hospodářsky nejrozvinutějším oblastem Evropy. S počátkem průmyslové revoluce čelní pozici zaujala Velká Británie, avšak kvůli geografické blízkosti i historické zkušenosti ji země Beneluxu následovaly jen s velmi malým odstupem. Je tedy evidentní, že zmiňovaný ekonomický růst a průmyslový rozvoj byly důsledkem průmyslové revoluce a probíhaly již během první poloviny 19. století. Dávat je do příčinné souvislosti s kolonií existující v letech 1885–1908 je tedy hrubým zkreslením na hraně argumentačního faulu. Nesmyslnost této údajné kauzality ilustruje i srovnání s vývojem v českých zemích, kde v 19. století rovněž docházelo k prudkému rozvoji průmyslu i železniční dopravy, včetně mohutného rozvoje hlavního města, což bylo důsledkem – pro někoho možná překvapivě – nikoli koloniální politiky, nýbrž průmyslové revoluce.
Stovky let nebo sto let?
V další části článku autoři rozvíjí výše popsanou neoprávněnou generalizaci evropských kolonií podle vzoru Svobodného státu Kongo a dokonce popisují ostatní koloniální mocnosti jako horší než Belgie, jelikož koloniální vláda Leopolda II. trvala pouze relativně krátkou dobu. Autoři píší: „Mocnější západoevropská impéria dobývala, ovládala, zabíjela, zotročovala obyvatele jiných ras stovky let.“ Článek se primárně zabývá problematikou Afričanů a kolonií v Africe, avšak naprostá většina evropských kolonií v Africe vznikla v 19. století, zejména pak v jeho druhé polovině. Dřívější pozice Evropanů v Africe byly omezeny na námořní základny a obchodní stanice, kde se věnovali obchodní a vojenské spolupráci s místními vládci, kteří mimo jiné také, v zájmu vlastního zisku, zajišťovali přísun otroků pro vývoz. V případě Afriky, kde klíčová část dekolonizace proběhla v šedesátých letech 20. století, je tedy uvedené tvrzení o „stovkách let“ zjevně nesmyslné. Přesnější by bylo tvrzení o „zhruba jednom stu let…“ Podobně tomu bylo i v případě ostatních kontinentů, kdy v Indii a Austrálii se dominantní evropská přítomnost prosadila až na konci 18. století a v Indonésii pak v polovině 19. století. V Americe začala kolonizace dříve, nicméně i v tomto případě existovaly značné rozdíly, například v severní části kontinentu, kde se zpočátku jednalo též o relativně malé osady, které profitovaly nikoli z, autory propagovaného, „vyvražďování“, nýbrž z absence imunity domorodců vůči novým nemocem. Rovněž by stálo za zmínku, že v řadě z výše uvedených případů se po značnou dobu nejednalo projekty „západoevropských impérií“, nýbrž o soukromé subjekty, které nepostupovaly vždy v souladu s politikou příslušných států. Často tomu navíc bylo spíše tak, že ústřední vlády (například v Londýně) prosazovaly k domorodému obyvatelstvu mnohem citlivější politiku, než evropští osadníci na místě, kteří vládu často postavili před hotovou věc. Výše citované tvrzení tedy v zásadě odpovídá pouze španělskému a portugalskému dobývání Ameriky, ačkoli autoři jej prezentují jako globálně platné, což je přinejmenším zavádějící. A rovněž autoři vynechávají, že specificky španělské a portugalské kolonie měly, díky silné pozici katolické církve a díky demografickým faktorům, podstatně menší tendenci k rasové segregaci a byly tolerantnější k rasové diverzitě.
Na závěr považuji za vhodné připomenout, že ačkoli to v článku není zmíněno, dobývání, ovládání, zabíjení a zotročování obyvatel jiných (a případně i stejných) ras a etnik zdaleka nebylo výsadou „západoevropských impérií“ a naopak bylo přítomno po naprostou většinu historie na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. A pokud jde o zotročování, zde není znám jeho počátek, ale přinejmenším je znám jeho konec. Tento konec je přímým důsledkem činnosti oněch, autory tolik kritizovaných, „západoevropských impérií“, jmenovitě Velké Británie, která nerespektovala „místní tradice“ a násilím či hrozbou násilí a přes odpor místních vládců prosadila zákaz obchodu s otroky a posléze i samotného otroctví.
Pro svou bublinu…
Výše uvedená selektivní prezentace faktů výrazně přispívá k propagandistickému vyznění článku a, patrně v protikladu k úmyslu autorů, i k bagatelizaci probíraného tématu. Logickým důsledkem této nevyváženosti pak je skutečnost, že autoři tím dramaticky redukují potenciální dosah svého článku a omezují jeho příjemce pouze na skupinu již sdílející v něm prezentované názory. Tento jednostranný přístup nepřispívá k snížení dopadů negativní polarizace ve společnosti a naopak ji stupňuje vyvoláváním podobně laděných protireakcí a podporováním sektářsky laděné názorové izolace.
