Článek
O Vánocích jsem obdržel jako dar speciál Respektu s názvem Naše slavné bitvy. Vzhledem ke svým preferencím jsem jako první nalistoval kapitolu věnovanou bitvě u Kolína (Bitva u Kolína: Jak Fridrich Veliký poprvé prohrál s Rakouskem) autora Františka Trojana. Ačkoli autor ve snaze o „kosmetické“ vylepšení textu v něm ve dvou dílčích tvrzeních neurčitě cituje renomovaného historika Františka Stellnera, podle seznamu autorem použité literatury je článek „souhrnem“ přesně jedné knihy (Simon Millar: Kolín 1757, Grada 2007). Bohužel závažnějším nedostatkem je skutečnost, že článek obsahuje řadu zásadních a zjevných chyb (viz seznam níže), které zcela kazí dojem z uvedené kapitoly a nepřímo i z celého speciálu Respektu.
Ve své odpovědi na mé předchozí výhrady k faktickým chybám ve dvou článcích Respektu z června 2020 se p. Erik Tabery vyjádřil ve smyslu, že Respekt píše pro „obeznámené čtenáře“, a proto je možné v článcích akceptovat dílčí zjednodušení a zkreslení. Tento argument má svou váhu v otázce kvantity a podrobnosti prezentovaných faktů, ale není omluvou pro jejich zjevnou nesprávnost. Přirozeně si uvědomuji, že texty ve zmiňovaném speciálu mají být popularizací historie a nejsou určeny pro historiky. Nicméně úroveň chyb v článku je taková, že „bijí do očí“ nejen specialisty na dané téma, nýbrž i laického čtenáře, který občas použije na internetu Wikipedii.
Takové lajdáctví…
Taková míra diletantismu a lajdáctví při zacházení s obecně známými a snadno dohledatelnými fakty je zneklidňující, zvláště pak v případě časopisu Respekt, který chce být vnímán jako výspa kvalitní žurnalistiky a v jehož redakci by bylo možné očekávat určitou míru kontroly kvality předkládaných textů. Skutečnost, že v Respektu je takto nerespektujícím způsobem zacházeno i s „pouhou“ historií, vyvolává obavy, jakým způsobem jsou tam zpracovávána více subtilní a méně jednoznačná témata, u nichž více záleží na subjektivním úhlu pohledu a na nezkresleném výběru předkládaných informací. Detail, že František Trojan se v poslední době v rámci Respektu profiloval zejména na článcích věnovaných boji s dezinformacemi a konspiračními teoriemi pouze dotváří smutně varovnou ironii celé situace.
Níže následuje seznam chybných tvrzení v uvedeném článku.
1. V úvodním odstavci autor, pokoušející se dramaticky vtáhnout čtenáře do děje, popisuje počasí na bojišti u Kolína 18. června 1757. Následuje věta: „V takových podmínkách se 18. června střetly armády Pruska a Rakouska a zahájily sedmiletou válku, rozsáhlý válečný konflikt, do něhož se později zapletly všechny evropské mocnosti.“ Sedmiletá válka v Evropě však začala v roce 1756, v témže roce došlo k bitvě u Lovosic a i dříve během roku 1757 došlo k bitvě u Štěrbohol. Je ironické, že všechny tyto informace autor později v článku uvádí, což mu však nebránilo napsat ono úvodní, zjevně nesmyslné tvrzení.
2. V témže odstavci autor uvádí: „… sedmdesát tisíc pruských a habsburských vojáků nevědělo, že se postarají o smutný záznam do statistiky; bitva u Kolína bude ze všech střetnutí sedmileté války nejkrvavější.“ Zde se autor patrně nechal unést bulvárně laděnou snahou o laciný dramatický efekt. Jak v počtu nasazených vojáků, tak ve velikosti ztrát prvenství nepatří kolínské bitvě. V této souvislosti lze oprávněněji zmínit například bitvu u Leuthenu (1757), bitvu u Zorndorfu (1758) či bitvu u Kunersdorfu (1759).
3. V dalším odstavci autor zmiňuje kurfiřta Fridricha Viléma, za jehož vlády byla vytvořena v Braniborsku/Prusku stálá armáda, která dosáhla velikosti třiceti tisíc vojáků. Následně popisuje vládu jeho syna, pozdějšího pruského krále Fridricha I. takto: „Jeho přístup k řízení státu se ubíral prakticky stejným směrem, byl ale ještě radikálnější. Fridrich I. výdaje na armádu dál zvyšoval, takže na konci jeho vládnutí zůstalo osmdesát tisíc mužů ve zbrani s výdaji na obranu přes osmdesát procent. Z Pruska se stal vojenský stát, jehož zájem se soustředil hlavně na armádu.“
Zde autor zjevně směšuje vládu krále Fridricha I. s vládou jeho syna Fridricha Viléma I. Zatímco Fridrich I. byl typicky barokním panovníkem kladoucím důraz na opulentní barokní dvůr s nákladnými kulturními akcemi a vysokými dluhy, Fridrich Vilém I. byl nekultivovaný, strohý, spořivý a svým chováním (navzdory své opatrné a neagresivní zahraniční politice) představoval pravzor pro budoucí obrazy „primitivního prušáctví“. Za vlády Fridricha I. velikost armády kolísala, její nárůst byl umožněn primárně díky finančním subsidiím, které Prusko dostávalo za nasazení svých vojáků v boji proti Francii během války o španělské dědictví (1701-1714), a její velikost v době jeho úmrtí dosáhla čtyřiceti tisíc mužů. Naopak Fridrich Vilém I. se soustředil na vnitřní politiku, kde provedl významné reformy, díky nimž do roku 1740 posílil armádu na osmdesát tisíc vojáků.
Není jasné, zda se na straně autora jedná o prostou neznalost či záměr. Buď mu oba výše zmínění a diametrálně odlišní panovníci z nějakého důvodu splývají v jednu osobu, anebo předpokládá u svých čtenářů velmi nízkou úroveň kognitivních schopností a pokouší se jim podávané informace „nekomplikovat“.
4. Dále autor zmiňuje situaci Marie Terezie a Fridricha II. v roce 1740 takto: „Jejich prvotním sporem byla takzvaná válka o rakouské dědictví, tedy boje o sporná území držená monarchií, hlavně o Slezsko.“ Ve skutečnosti Prusko již dříve smluvně akceptovalo nástupnictví Marie Terezie (tzv. Pragmatická sankce), a to včetně Slezska. Později zmiňované dědické nároky na některá slezská knížectví byly značně sporné a hlavně se týkaly sotva 10 % slezského území. Jednalo se tedy o zcela formální důvod pro mocensky motivovanou agresi, který však autor svým zjednodušujícím tvrzením prezentuje jako legitimní a stává se tak, v případě redaktora Respektu poněkud komicky, faktickým apologetou pruského militarismu.
5. V témže odstavci autor píše: „Fridrich II., jehož převýchova se podle všeho podařila, takřka záhy po své korunovaci Slezsko obsadil. Marie Terezie tam poslala vojáky, byla však snadno poražena a Rakousku hrozila ztráta dalších území.“ Navzdory tomuto povrchnímu a zkreslujícímu tvrzení autora trvala tzv. první slezská válka téměř dva roky (1740 – 1742). V prvním velkém střetnutí (bitva u Molvic, duben 1741) pruská armáda i přes celkovou svou početní převahu a výrazně kvalitnější pěchotu zvítězila jen těsně, o čemž svědčí skutečnost, že v průběhu této bitvy Fridrich II. dokonce opustil bojiště v domnění, že bitva je ztracena. Následně Prusko v Horním Slezsku čelilo nečekaně intenzivní „malé válce“ vedené mobilními rakouskými jednotkami podporovanými místním obyvatelstvem. Teprve po saské a francouzsko-bavorské invazi do Čech v roce 1741, která vyvrcholila obsazením Prahy (listopad 1741) a provoláním bavorského kurfiřta českým králem, a po další bitvě (u Chotusic, květen 1742) Marie Terezie vratislavským mírem v červnu 1742 (dočasně) uznala ztrátu většiny Slezska. Druhá slezská válka pak následovala v letech 1744 – 1745.
6. V následujícím odstavci autor píše o závěru války o rakouské dědictví: „Celý konflikt, trvající s přestávkami osm let, vyřešil drážďanský mír, který na několik let znamenal relativní klid ve střední Evropě.“ Podobně jako výše autor směšuje pruské panovníky, činí zde tak i u mírových smluv. Válku o rakouské dědictví ukončil v roce 1748 cášský mír. Naopak drážďanský mír ukončil v roce 1745 pouze druhou slezskou válku mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem.
7. V samotném průběhu bitvy je pak zajímavá autorem zmiňovaná role Chorvatů. Popisuje jejich působení na levém křídle rakouské sestavy, kde přispěli k rozšíření boje po celé bitevní linii. Nicméně autor pomíjí podstatně důležitější nasazení těchto jednotek proti těžišti pruského útoku, tj. na pravém křídle, zejména pak v jeho první fázi, což zásadně zpomalilo pruský nástup a umožnilo rakouskému veliteli posílit ohroženou pozici. Tím byl fakticky neutralizován taktický záměr Fridricha II., čemuž pak odpovídal i výsledek bitvy.
8. V souvislosti s Chorvaty považuje autor za nutné uvést: „Ti tvořili asi čtvrtinu rakouské armády a jejich motivací je přesvědčit Rakousko, že s nimi jako s národem musí počítat.“ Toto tvrzení je opět velmi nepřesné, neboť se pokouší tímto způsobem implantovat do rakouské armády a zejména do jejích balkánských jednotek již v polovině 18. století jakési nacionální pnutí. To je velmi zvláštní s ohledem na skutečnost, že nacionalismus se v Evropě šířil spíše ze západu na východ a jeho hlavním impulzem byla Velká francouzská revoluce, která začala až v roce 1789.
V daném případě se totiž jednalo o jednotky pocházející z oblasti Vojenské hranice, což bylo militarizované obranné pásmo podél jižní hranice Uherského království. Etnická příslušnost v jejich případě nebyla podstatná, kromě Chorvatů se mezi hraničáři nacházeli i Srbové a další etnické skupiny. Jejich vysoká morálka a účinnost v boji vycházely z dlouholeté tradice a z praktických zkušeností boje proti vnějšímu nepříteli (primárně, ale nikoli výlučně proti Osmanské říši) a nikoli z jakési autorem implikované, jiráskovsky laděné nacionální uvědomělosti.
Z Respektu bez reakce…
Dopis obsahující výše uvedené výhrady byl před zveřejněním zaslán redakci časopisu Respekt a, stejně jako výše zmíněné předchozí dopisy, byl motivován vírou v upřímnost deklarace tradičně uváděné na první stránce tištěných vydání časopisu Respekt: „Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.“ Nicméně výše uvedené faktografické výhrady zůstaly ze strany Respektu i v tomto případě bez opravy a bez jakékoli reakce.
