Článek
Při minulých volbách do Poslanecké sněmovny na Andreje Babiše dopadlo prokletí Jiřího Paroubka. Volby sice na počet získaných mandátů vyhrál, ale jeho „Marťani“ do Sněmovny nedolétli a většinu nesestavil. Nyní to má rozehrané podstatně lépe a působí, jako by si vzal k srdci proslulou promluvu „kouče“ Rakušana z šatny. Omezil sólování, hraje více týmově a neskrblí nahrávkami spoluhráčům. Jednoho (komunisté pod značkou „Stačilo!“) si pěstuje zleva, aby pokryl voliče, kteří jsou levicoví, ale požadují více revoluční image a „boj proti systému“, a proto ANO se jim zdá málo úderné a radikální. Druhého (Motoristé) si pěstuje zprava a jeho účelem je obsloužit ty voliče, kterým hnutí „lidového miliardáře“ nevadí, ale zároveň vyžadují určitou image pravicovosti. A ty voliče, kterým by to nestačilo, posbírá Okamurova čtyřkoalice mající velmi flexibilní a univerzální záběr.
Varování z historie
Celé to tedy vypadá z Babišova pohledu velmi dobře. Ale podobně se cítil kdysi i Václav Klaus senior, jenž si pod záštitou smlouvy se Zemanovou ČSSD také čtyři roky v opozici chystal výzbroj pro rozhodující bitvu, a nakonec své poslední volby, mající mu zajistit vítězný návrat, těsně prohrál. V důsledku toho přestal být předsedou a v rámci odškodného byl odlifrován na „výměnek“ na Pražský hrad, zatímco ODS k vítězství a dodnes nepřekonanému volebnímu zisku dovedl jeho nástupce, slovy zhrzeného seniora „falešný a prázdný“, Mirek Topolánek (mající rozšafný pohled i na aktuální volby). Mohlo by se něco takového stát i Andreji Babišovi a mohla by jej postihnout klausovská „nevýhra“?
Na první pohled se to zdá být vyloučené, neboť ANO vévodí dlouhodobě průzkumům. Na druhý však ono surfování na vítězné vlně není tak růžové. ANO je dlouhodobě v čele „o parník“, ale navzdory intenzivní snaze a výhodám opozice, navzdory pokřiku o „asociální vládě“, „zkušenému týmu“ a vehementnímu slibování ANO nijak dramaticky neposílilo a je stále těsně přes 30 procent, což je sice pokrok oproti 27 z roku 2021, ale nijak dramatický. Podobně i „Stačilo!“, přes své kreativní přejmenování a zamaskování své komunistické podstaty a úspěšné pohlcení SOCDEM, se aktuálně stále pohybuje sotva přes 7 procent, což je pokles oproti součtu výsledků KSČM a sociální demokracie z minulých voleb do Sněmovny (4,6 plus 3,6) a také méně než 9,5 z loňských eurovoleb. Motoristé aktuálně (už zase) jednou na „vítězné vlnce“ a dostávají se přes 5 procent. Podíváme-li se však na součet Motoristů a Přísahy dnes, je to něco mezi 7 a 8 procenty a loni to bylo přes 10 procent.
Dokonce ani „černý kůň“ voleb, čtyřkoalice SPD, skrze níž Tomio Okamura úspěšně odvrátil pád svého politicko-byznysového projektu zaměřeného na proměnu voličských hlasů v peníze, při bližším pohledu nijak nezáří. Jistě, tentokrát nabízí svým voličům větší iluzi toho, že namísto věčného mlácení prázdné slámy v opozici teď už doopravdy „na to vlítne“, dostane se do vlády a něco změní, ale to více souvisí s omezeným koaličním potenciálem ANO a ne tolik s posílením SPD. Když posčítáme výsledky SPD, Trikolory a Svobodných (Soukromníky můžeme nechat stranou v rámci statistické chyby) z roku 2021 a přidáme cca 2 procenta za PRO Jindřicha Rajchla, dostaneme se na něco přes 14 procent, vedle čehož aktuálních 12 procent nevypadá zase tak úžasně.
Nadějné vyhlídky
Má to snad znamenat, že by se přeci jen mohl zopakovat neobvyklý jev z voleb roku 2021? Teoreticky ano, ale vyžadovalo by to splnění řady podmínek. Komunistické „Stačilo!“ by muselo zůstat pod pětiprocentní hranicí a zároveň by ji nesměli překonat ani Motoristé. A zároveň by čtyřkoalice SPD nesměla udělat dobrý výsledek. A zároveň by vládní strany musely uspět stejně jako v roce 2021. A zároveň by ANO, přes veškeré výhody opozičního stavu, nesmělo dosáhnout lepšího výsledku než minule. Tedy v praxi je tato teorie velmi nereálná.
Znamená to však, že celá volební partie je, jak se říká v mariáši, „ložená“ a vládní i opoziční voliči mohou (jedni rezignovaně, druzí spokojeně), pustit volby z hlavy a jít o volebním víkendu na ryby nebo jinam, kam je srdce táhne? Kdepak. I kdyby k tomu došlo, tak Andrej Babiš volby stejně vyhraje. Ačkoli má stejnou strategii jako kdysi Paroubek, tj. „Slíbíme všechno všem, dluhy se platit nemusí, takže zdroje tu jsou.“, tak na rozdíl od něj se nemusí bát, že skončí „na ocet“. Ovšem stále otevřenou otázkou zůstává, jak moc je vyhraje a koho si vybere do vládního manželství, ať již oficiálně nebo „na psí knížku“ (podpora menšinové vlády). Jaké jsou tedy možnosti?
O třech princeznách
Hnutí ANO má v tomto směru dobrou výchozí pozici, jelikož jeho program je sice drahý a z fiskálního hlediska bolestivý (což přirozeně jádru Babišových voličů nijak nevadí, protože ta bolest dopadne nikoli teď na ně, nýbrž později na jejich děti a vnoučata), ale zejména je ideologicky nezatížený. Jde v podstatě o standardní sociálnědemokratickou rozdávačku doplněnou dotacemi pro Agrofert. Navíc Andrej Babiš, na rozdíl od vedení původní ČSSD, je předsedou ve stylu ve stylu Ludvíka XIV. a může bez obav prohlásit: „Hnutí jsem já.“, a tudíž se nemusí obávat nějaké vnitrostranické opozice nebo názorového pnutí.
Na výběr má budoucí premiér tři nevěsty, „echt pravicovou“ (Motoristé), „echt levicovou“ (komunisté a spol.) a „echt všechno“ (čtyřkoalice SPD). Když necháme stranou nepravděpodobnou možnost dosažení absolutní většiny, tak optimální variantou by z jeho pohledu bylo, kdyby ANO bylo dost silné, aby mu k získání většiny stačila jen jedna z nich, ale zároveň aby mělo k dispozici všechny tři, tj. aby žádná z nich nespadla pod pět procent. Takto by si žádná koaliční partnerka nemohla příliš vyskakovat, a když by začala zlobit, hrozila by jí výměna za povolnější konkurentku v boji o Andrejovu přízeň.
A která z budoucích partnerek je nejkrásnější? Zvláště atraktivní jsou Motoristé, kteří jsou natěšeni kooperovat a nenesou s sebou ideologickou zátěž nad rámec obligátního a snadno performovatelného „boje proti woke“. Na druhém místě je „Stačilo!“, které nabízí programovou shodu v rozdávání a dokonce i sdílí s ANO agrobyznysové propojení, ale tuto kooperativnost poněkud zlehčuje jejich komunistická podstata a z ní vyplývající nostalgická snaha „bojovat se západním imperialismem“ a pomáhat Rusku. A pak je tu „čtyřnásobná“ SPD, jejíž ochota kooperovat je nejméně přehledná a zároveň ideová zátěž, včetně s Ruskem sympatizujícího „vlastenectví“, je největší, takže svazek s ní by pro Andreje asi byl největší „Itálie“ plná bouřlivých hádek a (možná) vášnivého usmiřování.
Andrejova volba
Bohužel pro ANO jsou partnerky ve stejném pořadí seřazeny i podle velikosti jejich očekávaného věna ve formě poslaneckých hlasů, tj. Motoristé pravděpodobně jako nejchudší a SPD čtyřkoalice jako nejbohatší nevěsta. S tím souvisí potenciálně problematická situace, když se ukáže, že jedna vyvolená partnerka nebude stačit k naplnění vládního svazku. Proto se Babiš prozíravě chystal na variantu, kdy by vytvořil harmonickou trojku s Motoristy i „Stačilo!“ na bázi sdíleného „národního konzervatismu“, a pěstoval si obě partnerky. Lobboval za splynutí SOCDEM s komunisty (povedlo se) i Přísahy s Motoristy (nepovedlo se).
Situaci mu navíc zkomplikovala ta nejatraktivnější nevěsta (Motoristé), když deklarovala (i když Filip Turek to nevidí tak jednoznačně), že s jen o málo krásnější rivalkou („Stačilo!“) nechce mít nic společného a že tedy si prý Andrej bude muset vybrat. To staví budoucího premiéra do nekomfortní situace, kdy buď bude muset Motoristy přimět k větší flexibilitě, anebo tím vzroste pravděpodobnost, že bude nutno do party přibrat SPD, která Motoristům nevadí.
Šťastný konec, ale pro koho?
Z výše uvedeného vyplývá, že Motoristé představují z trojice potenciálních partnerů ANO tu nejméně špatnou variantu. To platí alespoň z pohledu ČR, byť z čistě Babišova pohledu by „Stačilo!“ vzhledem ke sdílenému dotačně-agrobyznysovému zaměření asi také nebylo k zahození. Zároveň je však zřejmé, že dvojkoalice ANO a Motoristů je nejméně pravděpodobná vládní varianta a případná účast Motoristů ve vládě tak bude znamenat spíše „trojku“ s účastí SPD.
Takže reálně nás čeká vláda, v níž budou (ať už přímo či nepřímo skrze podporu) komunisté, anebo SPD, anebo komunisté a SPD, i když není radno podceňovat schopnost staronového premiéra přesvědčit (Motoristy) a rozložit na prvočinitele (SPD čtyřkoalice). To bude přirozeně záležet i na tom, z jak silné pozice ANO do vyjednávání půjde. Přeci jen bude rozdíl, když bude Babiš pro svou vládu potřebovat sehnat 10 poslanců, anebo když jich bude potřebovat ještě 30 či více.
Na druhou stranu však v případě výsledku vládních stran méně špatného, než se čekalo, a výsledku „tří nevěst“ lepšího, než se čekalo, se švihák Andrej ještě hodně zapotí.
Inu, zajímavé časy…
