Článek
Kdykoliv se ze mě stane turistka, posedne mě touha dělit se o svá poznání i pocity se svými kamarády. Někdy se mi klíží oči, když doťukávám poslední věty do telefonu, ale vědomí, že kousek té dálky a atmosféry posílám domů těm, které mám ráda, mi za to ponocování prostě stojí.
Přenesu se nyní do jara roku 2025, kdy jsem vyrazila s jednou cestovní kanceláří, kterou jsem dosud neznala, do Černé Hory. Když odhlédnu od toho, že naše skupina čítala víc jak dvacet lidí, což je na to, aby se během týdne vytvořila parta, která drží pohromadě a pozná se natolik, že snese jakékoliv vtipkování, přece jen moc, byla to dobrá výprava. O cestě do Černé Hory jsem uvažovala už dlouho. A když mi vznikla mezera v pracovním programu, bylo rozhodnuto.
První den v Černé Hoře jsme toho moc nestihli. Na letišti v Podgorici jsme přistáli odpoledne, a než jsme zvládli všechny příletové procedury a než nás autobus odvezl do resortu Čanj, byl tak akorát čas se ubytovat, projít se po pláži a jít na večeři. Bydlení v resortu je pro mě dost nezvyklá věc. Většinou se na svých cestách večer celí zcestovalí ubytujeme v nějakém hotelu a často hned ráno balíme a jedeme dál s tím, že večer nás čeká zase jiný. Položit si kufr na stoleček s vědomím, že ho budu potřebovat až za týden, je naprosto luxusní pocit. Nemrzelo mě, že jsem se z balkonu svého pokoje nedívala na moře, ale na skálu, která se hrozivě vypínala nad naším hotelem. V noci se moje skála zdála temnější než hvězdné nebe a já tak měla svoji soukromou černou horu.
A vypadala ještě černější, když jsem zvedla oči oslněné obrazovkou počítače, na kterém jsem si ještě pozdě večer s pomocí internetu připomínala, co jsem se kdysi dávno učila ve škole o tomto koutu světa, jehož prokázaná historie sahá až do doby bronzové. Asi neexistuje jiné tak malé území, které by zažilo tolik dějinných změn. Významné stopy v něm zanechala římská a po jejím rozpadu byzantská říše, pamatuje příchod Slovanů i nájezdy Avarů, po staletí čelilo tlakům Osmanské říše. Všechno to ale statečně přežilo a nakonec mistrným diplomatickým jednáním a s trochou politického štěstí byla Černá Hora v roce 1878 uznána světovými mocnostmi za plně suverénní stát.
Po snídani jsme vyjeli na první poznávací výpad. Prožili jsme ho v okolí Skadarského jezera i na jezeře samotném. Tento kraj včetně malebných vísek je považován za srdce Černé Hory. Už v dávných dobách se zde formovala černohorská státnost a národní identita, a stejně jako byl významný Sázavský klášter pro rozvoj slovanské kultury a písemnictví u nás, sehrávaly podobnou roli v oblasti staroslověnského písemnictví tiskárny v okolí jezera.
Skadarské jezero
Všechny vesničky bez výjimky působí mile až něžně. Připadala jsem si tam jako kdysi ve Vlkanově na Vysočině, kam jsem jezdívala s rodiči za příbuznými. Lidé tam i tady mají upracované ruce, ale nikdy nezapomenou pozdravit či pozdrav vrátit spolu s milým úsměvem. Místní zvou do svých domovů, nabízejí k ochutnání skvělý polotvrdý kravský sýr naložený do olivového oleje s bylinkami, který každého dostane do stavu blaženosti, a usmívají se, i když si ho nakonec host nekoupí. Snad ještě větším gurmánským zážitkem je posezení na břehu jezera u talíře plného uzených sušených ryb, které se musí zapít bílým vínem nebo lozou, speciální černohorskou pálenkou.
Mnohahodinová plavba po jezeře patří k těm zážitkům, na které se rádo vzpomíná. Je obrovské. Jen pro představu: v době jarních dešťů je až jedenáctkrát větší než Lipno. Seděli jsme v otevřené lodi, užívali si krásný teplý den, dívali se na bezchybně modrou hladinu a vyhlíželi, zda někde nevyskočí ryba. Sledovali jsme zalesněné kopce, které jezero objímají. Ty, které se vyhřívaly ve slunečních paprscích, vypadaly, jako by je někdo pozlatil, naopak strany ve stínu hýřily všemi odstíny zelené barvy. Dojem pohody nepokazil ani pohled na ostrov Grmožur nazývaný černohorský Alcatraz, bývalé vězení. Vznášeli jsme se na vlnách, větřík nám hladil tváře, my popíjeli z plastových pohárků vyhlášené červené víno Vranac či bílý Krstač a k tomu zakusovali čerstvý chléb, který nám upekla manželka kapitána lodi. Seděli jsme, povídali si, opíjeli se okolní krásou a dávali si pozor, abychom se neopili domácí kořalkou, kterou nám přinesl sám kapitán.
Byla jsem v Černé Hoře chvíli, a už jsem si ji zamilovala.
