Článek
Buenos Aires je město tanga. Historie tance je stejně zajímavá jako tanec sám. Nevzniklo jako společenský tanec, ale z dlouhé chvíle. Když italští imigranti ke konci 19. st. připlouvali do Argentiny, nejčastěji přistáli v argentinské čtvrti La Boca. Dneska je to přístav a vyhledávané místo umělců a turistů. Kdysi tu byla jen jedna, no, řekněme, že jí budeme říkat, hospoda.
A co udělá chlap, co je celé týdny na moři? Jde se napít a chce taky trochu toho potěšení. Jenže knajpa byla jedna a zájemců byly mraky. A tak si stoupli do fronty před tu jedinou hospodu a čekali. Nudili se. Přešlapovali z nohy na nohu, podupávali si společně do rytmu. A ejhle. První kroky tanga byly světě. Raz - dva, raz – dva, raz – dva. A časem přibyla synkopa, bez které by tango nebylo tangem. To je ten kouzelný moment, kdy se zdá, že tanečník zapomněl na další krok. V zápěstí zjistíte, že ne. Raz-dva, raz dva pokračuje. Zprvu spolu tancovali jen chlapi, později tango proniklo do ulic Buenos Aires; dlouho bylo vnímáno jako tanec spodiny. Trvalo mnoho let, než se probojovalo do tanečních sálů s křišťálovými lustry.
Špičkoví tanečníci tanga dnes předvádějí neuvěřitelné taneční kreace na světových soutěžích. Jsou skvělí. Ale jedno jim chybí. Oni ví, jak se mají tvářit, oni ví, že jejich pohyby musí být plné napětí a musí ukázat, jakou silou krotí svůj temperament.. A v tom je ta potíž. Argentinci to neví. Oni prostě tančí. Jdete po ulici a najednou vidíte pár, který se vezme za ruce a začne tancovat na hudbu, co zaznívá z okna nahoře. A tančí skvěle. Tančí, protože to dělají od dětství. Tančí, protože to dělají rádi. Tančí, protože je to jejich život.
Ale stejně, jako se nemůže dohodnou Vídeň s Milánem, kde vznikl řízek v trojobalu, tak se Argentina dohaduje s Uruguayí o tom, kde má tango svůj skutečný začátek. Já fandím ve sporu Argentině, ale kdo ví, kdyby mi historii tanga vypravovali v Montevideu, tak kdo vi…
Poznala jsem La Bocu jako sluncem zalitý přístav obklopený domy a domečky s barevnými fasádami a často roztodivnými obrázky na nich. Portréty , páry tančící tango, kocábky z dávných dob či argentinská vlajka, ty všechny soupeří o pozornost chodce s domem na konci ulice Caminito, z jehož balkonu na Vás mávají v životní velikosti figury Maradony, Evity a Carlose Gardela, nejslavnějšího zpěváka a skladatele tanga v historii. Kýč? Zapomeňte. Sem to prostě patří.
Toulala jsem se tím barevným světem a představovala si, jak La Boca mohla vypadat před sto padesáti lety. Podle dobových fotografií to bylo špinavé místo, kde bída měla své království. Dřevěné nízké baráky na sloupech zaražených hluboko do bahnitého dna pobřeží už tehdy byly barevné, ale ne proto, že se to líbilo. To jen k užitku přišly zbytky barev po nátěrech trupů lodí. A když jedna barva došla, pokračovalo se jinou.
La Bocou prošly miliony imigrantů, zejména Italů. Většina z nich bydlela v nájemních domech a luxus to opravdu nebyl: Jedna velká rodina = jedna malá místnost, na dvoře sdílená koupelna, sdílená kuchyně, sdílená prádelna. Všudypřítomný pach dehtu se mísil s pachem ryb, tlejícího bahna a krve z nedalekých míst, kde se nasolovalo maso. Musel tam být strašný rámus z loděnic, z přístavu i z pokřikování námořníků z celého světa. A do toho všeho ještě křik děti, které si mohly hrát jen na ulici.
Dnešní La Boca je jiná. Ulice jsou plné turistů, z barev fasád vám přechází zrak, vzduch voní oceánem a na každém rohu potkáte bar či tabernu. V cerveceías dostanete čepované pivo. Na jedno jsem si zašla: „Una cerveza por favor.“
Nebylo špatné.
