Článek
Bylo nebylo, v Káthmándském údolí – v oblasti jen o pětinu větší, než je naše Praha – žila tři soupeřící království, která se předháněla zejména ve vznešenosti staveb svých hinduistických chrámů. Tak nějak by mohl začít příběh o vzniku dnešní nepálské metropole. Byla by to dlouhá pohádka, ale spíše pro dospělé, protože nekončí svatbou, ale pádem. V roce 1768, po dlouhém obléhání, celé území dobyl Prithví Naráján Šáh z horalského království Gorkha. Právě on rozhodl, že se Káthmándú stane hlavním městem jeho nové říše. Možná to nakonec vlastně nebyl tak špatný konec; vznikl silný stát, který jako David mezi Goliáši dokázal vzdorovat Britské východoindické společnosti i čínským nájezdům a za cenu nesmírných obětí si uhájil nezávislost.
Samotná historie města však sahá mnohem hlouběji a málem se uzavřela v roce 2015, kdy Nepál postihlo katastrofální zemětřesení. První vlna udeřila 25. dubna a ta druhá, 12. května, dubnovou zkázu dokonala. Devět tisíc lidí přišlo o život, statisíce ztratily domov a na sedm set historických památek bylo zničeno nebo vážně poškozeno. Přesto město žije dál. Jeho ulice plné lidí jsou vroubeny obchůdky se suvenýry, ovocem a zeleninou i malými kiosky s občerstvením. Nezřídka narazíte na dům, který se zřítil při zemětřesení. Ale téměř všechny chrámy, které jsou pod ochranou UNESCO, jsou už opraveny. Některé se však obnovit nepodařilo, protože je zemětřesení srovnalo se zemí. To postihlo i chrám Kašthamandap, jednu z nejstarších dřevěných staveb na světě, podle které město dostalo své jméno. Dnes znovu stojí ve své původní kráse.
Naše skupinka měla na prohlídku metropole dva dny. Je to zoufale málo na to, aby si ji člověk pořádně užil a pozorně si prohlédl všechny slavné objekty – na ty by byl potřeba aspoň rok. Náš skvělý průvodce Jakub by mohl vyprávět o tom, jaké to je, pokoušet se udržet pozornost skupiny, která má v genech zakódovanou okamžitou touhu rozprchnout se na všechny světové strany při spatření jakéhokoliv fotogenického objektu. Já se občas snažila zachránit čest naší výpravy a s horlivostí pilné studentky jsem si všechny informace zaznamenávala do poznámek v telefonu. Pravděpodobně jsem tím u místních vyvolávala dojem, pokud si mě vůbec všimli, že jsem turistka závislá na technologiích, ale díky tomu teď vím i to, co ostatním nejspíš uniklo mezi dvěma cvaknutími spouště.
Čangu Naraján, nejstarší hinduistický chrám
Začali jsme tam, kde bije historické srdce Bhaktapuru, jednoho ze tří bývalých královských měst, na náměstí Taumadhí. Mezi mnoha chrámy, z nichž každý si zaslouží pozornost, vyniká Nyatapola, nejvyšší a současně nejikoničtější chrám v celém údolí. Je postaven z pálených cihel, zatímco dřevěné střechy a nosné trámy jsou ukázkou vrcholného řezbářského umění. Chrám je zasvěcen bohyni Siddhi Lakšmí. Král Bhupatindra Malla ho nechal vybudovat počátkem 18. století proto, aby vyvážil a zkrotil ničivou energii boha Bhairavy, což je děsivá forma Šivy, jehož chrám stojí hned vedle na stejném náměstí. Siddhi Lakšmí je totiž nejen velmi uctívanou tantrickou bohyní, ale zejména představuje absolutní sílu, neboli Šakti, která je nadřazená i samotnému ničivému aspektu Šivy. Já osobně vnímám Šivu jako někoho, kdo odstraňuje to staré, aby bylo místo pro vznik něčeho nového. Ale to se asi králům vysvětlovalo těžko.
Když stoupáte po širokých schodech ke svatyni, míjíte strážící dvojice soch, z nichž každá má být desetkrát silnější než ta pod ní. Úplně dole jsou zápasníci, potom následují sloni, lvi, nad nimi jsou gryfové, kteří mi připadají nejstrašnější, a nakonec samotné bohyně. Ti lvi nad slony mi sice moc nesedí, ale co já vím o jejich roli v hinduistickém náboženství. Na zázracích je krásné, že se dějí. Jeden takový se stal právě při ničivém zemětřesení v roce 2015. Zatímco všechno kolem padalo k zemi jako domečky z karet, chrám Nyatapola zůstal stát bez jakéhokoliv poškození.
V samotném centru Káthmándú naopak najdete chrám Pašupatináth ze 17. století, který je věnován Šivovi a patří k nejposvátnějším místům hinduismu. Ostatně Šivovi je v Káthmándú věnována řada chrámů, ale spousta je jich zasvěcena i bohu Višnuovi a nejmilejšímu z bohů, Ganéšovi. Navštívila jsem i nejvýznamnější palácový komplex nazývaný Hanuman Dhoka nacházející se na náměstí Durbar na území bývalého království Káthmándú. Je to soubor domů, chrámů a paláců, které sloužily dynastii Mallů a později i dynastii Šáhů. Uvnitř komplexu se nachází nejsvětější místo, nádvoří Mul Čowk, kde se dodnes vykonávají rituální oběti zvířat. Všechno, na co se tam jen podíváte, je vytvořeno s dokonalým citem pro krásu. Přesto jsem se tam necítila dobře.
Kumarí Ghar, balkón, na kterém se objevila Živá bohyně
V pohodě jsem nebyla ani na nádvoří paláce, ve kterém sídlí „živá bohyně“ Kumárí, jak se jí říká. Je pozemským vtělením bohyně Taledžu, která byla považována za ochránkyni královské dynastie. Stává se jí malá, někdy už dvouletá holčička, která musí splňovat přísná kritéria krásy a projít drsnou zkouškou odvahy. Za pozornost stojí fakt, že je vybírána z komunity Newarů, což jsou původní obyvatelé údolí Káthmándú, dnes z vysoce postavených rodin buddhistů. Její božství končí s nástupem puberty. Potom na její místo přijde další dívenka. Pro rodinu je skutečnost, že je jejich dcera bohyní, obrovským vyznamenáním – znáte snad lepší příklad soužití dvou náboženství? Do jaké míry je to štěstí i pro tu holčičku, nechám na vaší úvaze. Ona se totiž po dobu svého působení nesmí na veřejnosti smát, nesmí se dotknout země bosýma nohama, přes den musí mít nalíčený obličej bělobou, takže vypadá jako porcelánová panenka, a ven se dostane jen v nosítkách za přísně stanoveného protokolu. Když potom její bohování skončí, stává se z ní zase jenom člověk. Pro některé dívky je to takový šok, že se z něho už nevzpamatují.
Sídlo bohyně, Kumárí Ghar, se nachází na rušném místě u Durbar Square. Je to nádherný palác s nádvořím obklopeným dřevěnými, bohatě vyřezávanými balkony. Do něj jsou jednou za den, konkrétně v 16 hodin, vpuštěni hosté, aby bohyni spatřili. I já jsem se stala jednou z nich. Tísnila jsem se ve společnosti asi 80 lidí a vzhlížela nahoru, kdy se bohyně objeví na jednom z balkonů, aby přítomným požehnala. Čekala jsem, ale nic se nedělo. Jen odněkud shora byl slyšet dětský pláč. „Aha, bohyně tam má asi malého sourozence,“ myslela jsem si. Nebyl to sourozenec. Asi po dvaceti minutách na nás vykoukl obličejíček maličké, asi tříleté uplakané holčičky, který hned zmizel. Za chvíli se ukázala ještě jednou, asi ji někdo povysadil. Tím přijetí u živé bohyně skončilo. Lidé tleskali a hluboce se ukláněli s dlaněmi spojenými na prsou. Mě ta návštěva úplně zdrtila a rozplakala. Představila jsem si svou kouzelnou, ani ne pětiletou vnučku, jak je zavřená v paláci, nesmí si hrát s jinými dětmi, nesmí se smát ani dovádět.
