Mercedes na nosítkách a důstojnost v chudobě: Proč si mě Nepál získal víc než Indie

Nepál je nádherná, hornatá, avšak chudá země, která nikdy nepatřila žádné mocnosti. Zchudla v 19. století po prohrané válce s britskou Východoindickou společností. Mistrným diplomatickým vyjednáváním si nakonec dokázala uchovat nezávislost, avšak za cenu ohromných daní, které společnosti platila. Dnes se země potýká s vysokou nezaměstnaností. Na normální důchod mají nárok jen státní zaměstnanci. Ostatní mohou pobírat pouze příspěvek na sociální zabezpečení pro seniory, což je jakási sociální penze vyplácená až od 68 let. Ještě nedávno byla tato hranice dokonce na 70 letech. Její výše je pro všechny stejná a činí přibližně 4 000 nepálských rupií, tedy zhruba 650 až 700 Kč. To samo o sobě mnoho neřekne, pokud neznáte místní kupní sílu. Například litr mléka stojí kolem 120 rupií, což je zhruba 20 českých korun. Penze tedy nestačí téměř na nic, a tak se o starého člověka musí postarat rodina. A když rodina není? Je smutný pohled na žebrající stařenky a starce posedávající na obrubnících, kteří doufají, že jim někdo hodí drobnou bankovku do misky. Nikoho však neobtěžují, na rozdíl od dětí, které žebrají, nebo dokonce kradou. Cesty vlakem patří obecně k levným způsobům přepravy, problém však je, že v Nepálu železniční síť v podstatě neexistuje. Vlak nejezdí ani do Káthmándú. Hlavním hromadným dopravním prostředkem je tak autobus, na delší vzdálenosti pak letadlo. Základní vzdělání je v zemi sice povinné, ale teprve od roku 2018.

Pro turisty je zde naopak ráj. Každého v první řadě ohromí množství historických památek i historie samotná. Vždyť doložené dějiny Nepálu sahají do 8. až 7. století před naším letopočtem. Hospody jsou čisté, jídlo skvělé a většinou vegetariánské, protože bez čočky a rýže si Nepálec neumí představit den. Všude vaří báječnou kávu a bez problémů tu koupíte i pivo. Ve stáncích nabízejí zeleninu a ovoce, které často neumím ani pojmenovat. Oblečení z hedvábí se tu pořídí za poloviční ceny než u nás. Můžete si však udělat radost i šálem z pravé pašmíny, tedy vlny získávané ručním vyčesáváním podsady himálajských koz žijících ve výškách dosahujících až 5 500 metrů nad mořem, což už je investice v řádu mnoha tisíc korun.

Nemusíte ani šplhat po skalách, abyste zažili adrenalin. Bohatě stačí procházet se uzoučkými uličkami a kličkovat mezi motocykly a auty. Řidiči jsou sice opatrní, přednost vám však nedají. Ztratit se za tmy v Káthmándú musí být zážitek, na který se do smrti nezapomene. Na druhou stranu má člověk alespoň co vyprávět přátelům.

Abyste trochu pochopili cizí zemi, musíte načerpat základní informace o její minulosti a vyplatí se znát i místní legendy. Povím vám jednu historku, kterou lze považovat za pověst, i když pochází teprve z poloviny minulého století. Legendou je proto, že neexistují žádné přímé písemné doklady o tom, jak se vše doopravdy odehrálo. Traduje se, tak nám to alespoň líčil místní průvodce, že britský premiér Clement Attlee daroval nepálskému královskému dvoru Mercedes-Benz z roku 1938 jako poděkování za vydatnou pomoc Spojencům v průběhu druhé světové války. Náš průvodce Jakub nám však později řekl, že existují i domněnky, podle nichž vůz kolem roku 1939 věnoval Adolf Hitler jako diplomatický dar ve snaze naklonit si nepálskou vládu na svou stranu. Oficiální dokumenty o převzetí vozu se ztratily. Ať už tomu bylo jakkoli, v této souvislosti vznikla jedna z nejabsurdnějších fotografií, jakou jsem kdy viděla. Její vysvětlení je prosté: Nepál tehdy neměl žádné letiště. Auto tak putovalo z Evropy lodí do přístavu v Kalkatě, tam ho přeložili na vlak a po kolejích dojelo až na hranice Nepálu, kde veškeré koleje i sjízdné silnice končily. Nezbylo nic jiného než odmontovat kola, luxusní limuzínu naložit na nosítka a vydat se na pěší cestu hornatým krajem přímo do Káthmándú. Někdy se holt volba daru nepovede.

Při porovnání obou zemí je Indie rozhodně hlasitější, zatímco Nepál klidnější. Indie je bohatší, Nepál chudší. Ubohost indických žebráků drásá srdce na první pohled, stejně jako všudypřítomná špína a zápach v postranních uličkách. V Nepálu lidé také žebrají, chybí zde však ona syrová ohyzdnost bídy. I v Káthmándú sice narazíte na špinavé zákoutí zaneřáděné odpadky, ve srovnání s Indií jde však o slabý odvar. V Indii jsem se jako žena cestující sama necítila na ulici bezpečně. Do běžné restaurace bez doprovodu bych se snad ani neodvážila vstoupit, protože cizinka bez muže tam často bývá vnímána s despektem jako žena postrádající řádnou výchovu a společenské zábrany. V Nepálu si naproti tomu samotné ženy v restauraci buď nikdo nevšímá, nebo její přítomnost dokonce vzbudí přirozený respekt k její samostatnosti. A tak, nejen kvůli oněm restauracím, kdybych si musela vybrat trvalý život v Indii, nebo v Nepálu, jednoznačně bych zvolila Nepál.

Jak jsem však šťastná, že si takto vybírat nemusím!

Příště už budu psát o cestě po Černé Hoře, kterou jsem podnikla na jaře v roce 2025. Není to sice daleká exotika, ale i některé blízké země mohou pro nás skrývat víc neznámého než ty na druhém konci světa.