Zázrak ve skalách Ostrogu i zamčená brána na krásném ostrově Svatý Stefan: Dvě tváře Černé Hory.

Autobus nás vysadil na velikém prostranství před novorománským kostelem Nejsvětější Trojice, kam jsme dorazili po delší cestě, jež končila řadou strmých serpentin zaříznutých do skal. Ale nebyl to cíl cesty. Tím byl klášter Ostrog postavený ještě výš. Po ještě strmějších stezkách nás k němu dovezli malými auty. Ocitli jsme se v centru pohoří Ostroška Greda a v mecce pravoslavné víry.

Věděla jsem, že se jedná o nejnavštěvovanější poutní místo na Balkáně, jehož historie sahá do 17. století a sám klášter spadá pod Černohorsko-přímořskou metropolii Srbské pravoslavné církve. A tak jsem čekala, že na mě dýchne atmosféra dávných dob. Nestalo se sice tak, když jsem procházela branou postavenou nejpozději ke konci dvacátého století, ale to mi nevadilo. Vstoupila jsem na nádvoří, stíněné z levé strany strmou vysokou skálou, pod kterou se krčila řada budov, jež přestože některé měly i dvě patra, v porovnání s velikostí skály působily drobně. Kdysi na jejich místě stávaly také stavby, které byly jistým pokračováním kláštera, ale ve dvacátých letech se staly obětí ničivého požáru. Ty, co jsem viděla, se snaží tvářit jako historické budovy, ale pocházejí až z dvacátého století.

„Jak je možné, že se hovoří o nejsvětějším poutním místu, když tu jsou jen stavby z 19. a 20. století?“ ptala jsem se v duchu sama sebe. Dokonce ani průčelí chrámu Přesvaté Bohorodičky krčící se pod skalou nevypadalo na 17. století. Odhadovala jsem polovinu toho minulého. Po atmosféře dávných dob ani tady nezbylo nic.

Ale když jsem vstoupila dovnitř, dostatečně zkontrolována hlídači u vchodu, že mám správné oblečení a schovaný telefon, přemohl mě úžas. Jedná se vlastně o obrovskou jeskyni, ve které působil svatý Vasilij Ostrožský, který několik let po svém jmenování biskupem klášter založil. Jeho původní sídlo Osmané vyplenili a on se uchýlil vysoko do hor, kde on i křesťané, kteří potřebovali ochranu, našli klid. Když jsem prošla bohatě freskami vyzdobený prostor, pokračovala jsem dál do dalších jeskyní, ve kterých je skryt druhý – horní chrám Povýšení svatého Kříže.

Tady jsem se už neptala, proč je to tak významné a vzácné místo. Procházela jsem celým labyrintem chodeb a jeskyní, ve kterých Vasilij Ostrožský, který se později stal svatým a uctívaným nejenom v Černé Hoře, ale i na celém Balkánu, téměř jako poustevník žil. Fresky ze 17. století, malované přímo na nerovné plochy skal, mě obklopovaly ze všech stran, pokud jsem zrovna nebyla v místě, kde se skála otevře a nabídne pohled do divoké krajiny – skoro stejný pohled, jaký před čtyřmi staletími nabízela budoucímu svatému muži. Někdy si říkám, jak je k nám, lidem, příroda nevšímavá. Jak jsme jí lhostejní. My přicházíme a odcházíme, celé generace přicházejí a odcházejí, ale skalní masiv Ostroška Greda, na kterém trůní klášter, zůstává. Kdo ví, co tu bude za dalších 400 let. Vím ale jistě, že skalisko tu bude stát dál.

Mám ráda zázraky a myslím si, že bych si jich pár dokázala i vymyslet. Ale ten, který je spojen s klášterem Ostrog, je tak krásný, že mu i já chci věřit. Vypráví o tom, že na místě, kde Vasilij – tehdy ještě nebyl svatý – zemřel, vyrašil výhonek vinné révy. Na tom by nemuselo být nic divného, kdyby nevyrostl ze skály, kde není ani zem, ani přirozený pramen vody. A zázrak pokračuje. Ta réva tam roste dál, popíná se po skalách a plodí sladké hrozny.

Návštěva obou propojených chrámů je zážitkem, přesto jsem ale Ostrog opouštěla s trochu smíšenými pocity. Moc lidí, předlouhá fronta před vstupem do prvního chrámu, moc pokynů, co všechno nesmíte. Ticho se nenajde ani v samotných jeskynních prostorách. Posvátné místo se stalo díky nám turistům sice vítaným zdrojem financí do církevní pokladny, ale ztratilo kouzlo, které jsem tam přišla hledat.

Cestou zpátky jsme se těšili, že se zastavíme ve vesnici Sveti Stefan. „Konečně se najíme, napijeme a možná se i vykoupeme.“ Nikdo z nás nechtěl platit nehorázné peníze za občerstvení, které se dalo koupit v klášteře. Vesnice se nachází na ostrově nedaleko břehu a právě její scenérie plná červených střech domů obklopených zelení stromů, bílým pískem pláží a nekonečně modrým mořem plní stránky cestopisů a filmové záběry.

Vystoupili jsme vysoko na břehu a po příjemné cestě dlouhé asi kilometr jsme sešli k pláži a podél ní kráčeli k mostu, který vede k vesnici. Most jsme sice přešli, ale na ostrov jsme se nedostali. Uvítala nás zamčená brána a na ní informace, že se jedná o soukromý pozemek. Ještě že na nás nezačali štěkat psi. Co by tomu asi řekl svatý Štěpán, jehož posláním bylo starat se v Jeruzalémě o chudé, vdovy i děti? Asi by se podivil, že jeho jméno nese ostrov, na který se obyčejný poutník ani nedostane.

Ale nenechte se odradit od cesty do Černé Hory. Když už jsou před vámi některá vrata zavřená, vstupte do jiných, kde vás rádi přivítají. Zvlášť když zjistí, že jsme z Čech. Ve školách se učí o Jaroslavu Čermákovi, českém malíři a velkém příteli Černohorců, který do této hornaté země přijížděl ve druhé polovině 19. století. Byl okouzlen přírodou, ale zejména lidmi, které maloval. Neexistuje snad žádný jiný malíř, který do svých obrazů dokázal vmalovat duši Černé Hory jako on.