Článek
Cestou autobusem do Cetinje nám průvodce vyprávěl o černohorské krevní mstě i svérázném přístupu k náboženství.
Černohorci věří v Boha, teď zrovna v toho pravoslavného. V minulosti to ale bývalo pestřejší, v podstatě byla volba církve otázkou přežití. Jenže církev a víra není totéž, Černohorci to zřejmě chápali velmi podobně a vůči církevním mocnostem se dovedli pojistit. Nezřídka tak v jedné rodině spokojeně žil muslim s manželkou klonící se k pravoslaví a bratrem katolíkem. Pobavila mě informace, že do kostela dříve chodily jenom ženy, protože muži si to netroufli. Bůh by jim prý nedokázal odpustit desítky zabitých v bojích a šarvátkách ani nevěru – tedy hříchy, které z nich v očích ostatních dělaly skutečné chlapy.
Manželka sice měla svobodu v tom, jaké náboženství vyznává, to ale byla její jediná výsada. Zatímco manžel si hlídal pověst spojenou s udatností v boji a rodinnou čest, žena se starala úplně o všechno ostatní. Úplně o všechno. Její hlavní povinností bylo rodit chlapce. Pokud se jí to nedařilo – a my dnes díky genetice víme, že o pohlaví dítěte rozhoduje muž –, mohl si manžel do rodiny přivést druhou ženu. O tu první se však musel postarat i nadále.
Čest byla u černohorských mužů na prvním místě. Ten, kdo utekl z boje, ztratil veškerou důstojnost a musel přijmout roli ženy. Nosil ženský šat, nesměl se oženit, nesměl kouřit a byl mu přidělen kolovrátek. S krevní mstou se to mělo tak, že nepomstít smrt příbuzného znamenalo přijít o čest. A tak se vraždilo na jedné straně, pak zase na druhé a spirála násilí pokračovala až do úplného vyhlazení mužských potomků. V té chvíli se role hlavy rodiny ujímala žena zvaná virdžina neboli zapřisáhlá panna. Účastnila se rodinných sněmů i bojů, nesměla se sice vdát, ale měla právo nosit zbraň a mluvit na veřejnosti jako rovnocenný muž. Jenže kvůli krevním mstám ubývalo v zemi bojovníků, a tak se postupně přešlo na finanční náhrady. Ty ovšem často znamenaly propad rodiny do totální bídy a pro panovníka neschopnost vybrat daně. V 17. století proto přišlo řešení zvané pobratimství. Úhlavní nepřátelé před svědky smísili svou krev a stali se bratry, dokonce více než pokrevními bratry. Došlo ke smíření celých kmenů, krev se přestala prolévat a země měla opět dostatek vojáků na obranu proti Turkům.
Měli jsme namířeno do městečka Cetinje, jehož historie sahá do roku 1482. Upřímně, na první pohled působí jako ospalá díra, do které se dostanete až po zdolání dechberoucích serpentin stoupajících vysoko nad Bokou Kotorskou. Město však bylo vždy kulturním centrem a se založením kláštera Narození přesvaté Bohorodičky Filermské i centrem duchovním. Dnes v něm sídlí prezident, dříve paláce obývala knížata a na počátku minulého století také jediný černohorský král. Když se rozhlédnete po náměstí, padne vám zrak na pěkný park a naproti stojící velkou červenou budovu. Je reprezentativní, ale že právě tady úřaduje hlava státu, to by hned tak někdo nehádal. Kousek stranou mezi stromy vykukují kamenné zdi Kulečníkového hradu neboli Biljardy. Proč se mu tak říká? Předchůdce krále Nikoly, slavný básník, filozof a vladyka Petar II. Petrović-Njegoš, nechal v roce 1838 ve snaze přiblížit se životu na evropských dvorech dopravit až z Vídně obrovský kulečníkový stůl. Horalé jej tehdy museli na vlastních zádech vynést po strmých skalních stezkách z Kotoru až do Cetinje.
Kulečníkový hrad
Kousek opodál leží již zmíněny klášter pocházející ze 17. století. Dozvěděla jsem se tam ještě nedávno opatrovali jediný dochovaný obraz apoštola Lukáše, na kterém osobně portrétoval Pannu Marii. (Ten visí dnes v Národním muzeu.) Provází jej barvitá legenda o tom, jak se z rukou maltézských rytířů dostal přes carské Rusko a Bělehrad až do černohorských hor. Jenže já před pár lety navštívila klášter Kykkos v kyperském pohoří Troodos a tam mají rovněž obraz Panny Marie od apoštola Lukáše, o kterém tvrdí totéž – že je jediným originálem na celém světě. Na Kypru jsem viděla kopii, která visí vedle originálu ukrytého pod umně tepanou zlatou deskou, a samotná malba odpovídala stylu pozdně gotických obrazů. Připadá mi úsměvné nejen to, že existují dva „jediné existující“ obrazy od stejného autora se shodným námětem. Ještě víc mi vrtá hlavou, že oba kláštery věří tomu, že malba nesoucí jasné rysy středověkého umění mohla vzniknout rukou Ježíšova současníka na počátku našeho letopočtu.
Njegušský pršut
Cestou zpátky jsme se zastavili ve vesnici Njeguši, kde se vyrábí vyhlášený njegušský pršut, skutečný skvost balkánské kuchyně. Přijal nás majitel rodinného podniku a rovnou nás zavedl do sušárny, dřevěné stavby, kde ze stropu visely stovky vepřových kýt. Prostor voněl kouřem z bukového dřeva a my poslouchali výklad o celém výrobním procesu. Začíná každý rok na podzim a velkou roli v něm hraje suchý mráz, horský vítr, proudící mořský vzduch přinášející na jaře vůni luk a bylin a samozřejmě pomalé uzení. V sušárně panovalo šero. Až po chvíli jsem si všimla, že maso nevisí jen ve dvou patrech, ale ve třech, a chvíli trvalo, než si oči přivykly natolik, abych dohlédla až do vysokého krovu. Těch pater bylo pět a zavěšených kýt celkem tisíc tři sta. Myslím, že z naší výpravy nebyl nikdo, kdo by neodjížděl s vakuově zabaleným balíčkem.
Ten večer jsem do restaurace už nešla. Bohatě jsem si vystačila s místním pivem, křupavým bochníčkem chleba z malého pekařství a touhle voňavou šunkou.
