V sevření černohorských skal: Boka Kotorská a její zapomenuté české stopy

Pomalu se loučím s hornatou zemí na jihu Evropy, která mě okouzlila svou divokou přírodou, památkami sahajícími do dávného středověku, skvělou kuchyní i krásou místních lidí. Pokusila jsem se přiblížit vám své dojmy, provedla jsem vás všemi místy, která jsem navštívila. Všemi, až na jedno. To jsem si nechala jako finále a je jím Boka Kotorská.

S tímto názvem jsem se poprvé setkala v hodině dějepisu na základní škole. Tehdy jsem tomu, co se zde odehrálo, moc nerozuměla a nechápala jsem ani důvod, proč stojí za to se o tom učit. Až po letech jsem před pamětní deskou na budově bývalé věznice v historickém Kotoru plně pochopila souvislosti. Šlo o vzpouru námořníků rakousko-uherského loďstva vyvolanou nesnesitelnými podmínkami a touhou po ukončení války, mezi nimiž byli i Češi. Jednou z hlavních postav povstání se stal rodák z Přerova František Rasch. Spolu s dalšími vůdci svůj protest zaplatil životem, když byl s trojicí dalších námořníků 11. února 1918 po stanném soudu zastřelen u zdi hřbitova v nedaleké vsi Škaljari. Nám Čechům toto pietní místo připomíná, že Češi a Černohorci toho mají společného víc než jen počáteční písmeno Č v názvu.

Ale abych začala od počátku, jak se sluší a co nejspíš ode mě očekáváte. Nejlepší představu o celém zálivu získáte, když se necháte vyvézt na vyhlídku u vesnice Njeguši, kde se vám otevře nádherný pohled na vodní království, do kterého by se náš Orlík vešel třikrát. Nesprávně se o něm někdy hovoří jako o jediném fjordu jižní Evropy. Ve skutečnosti vznikl zatopením říčního údolí, které obklopují strmé vápencové štíty pohoří Lovćen a Orjen. Na jeho březích leží jako korálky celá řada městeček, z nichž nejznámější je Kotor.

Už jen ten název vzbuzuje respekt, a to ani nemusíte vidět dokonalý hradební systém, který celé město chrání a jehož mohutné zdi šplhají vysoko do skal. Z nábřeží plného výletních lodí z jedné strany a výstavních domů na straně druhé jsme prošli nádhernou renesanční branou ze 16. století zvanou Vrata od mora a byli jsme na hlavním náměstí. To je obklopené honosnými paláci a hostí dominantu celého prostoru – Hodinovou věž ze 17. století. Pod ní stojí středověký pranýř v podobě kamenného obelisku, naštěstí již jen jako tichá připomínka dávných časů. Právě zde, v samotném srdci městského dění, byl provinilec vystaven na odiv všem kolemjdoucím, aby jeho ponížení posloužilo jako výstraha pro celou obec. Jeho společenský pád nesl s sebou reálnou tíhu odpovědnosti za spáchaný čin. To dneska už jsme „civilizovaní“. Zatímco historický pranýř znamenal nezpochybnitelný cejch a zrcadlo nastavené komunitou (samozřejmě ovlivněné dobovou morálkou), moderní mediální lynč na morální nápravu málokdy dbá. Je to často jen prázdné plácnutí do vody.

Náš průvodce stál zády k pranýři a povídal. A povídal. Vypadalo to, že snad nikdy neskončí. Konečně udělal v řeči poslední tečku s tím, že se sejdeme ve dvanáct hodin. To mi stačilo a vydala jsem se na prohlídku starého města. To jsem ale nevěděla, že po tečce ještě následovala informace o tom, kde přesně se všichni sejdeme, abychom mohli pokračovat v naší cestě do Perastu. Považovala jsem za samozřejmé, že „to přece bude pod věží“. A tak se stalo, že když jsem před dvanáctou dorazila pod věž, byla jsem tam sama. Ještě pár minut a začaly se mě zmocňovat obavy, zda jsem přece jen něco nepřeslechla. Ve dvanáct hodin a deset minut už bylo jasné, že nejsem tam, kde mám být. Musím zavolat, říkám si v duchu, a sotva jsem telefon zapnula, vidím na něm několik nepřijatých hovorů od průvodce. To je tak, když si člověk omylem vypne zvonění. Nakonec jsem celou skupinu našla kousek dál před branou. Nikdo mi sice nic nevyčítal, ale všichni se náležitě „tvářili“. Připadala jsem si jako naprostý trouba a na ty, kteří se ten den ještě někde opozdili, jsem se pak už dívala s chápajícím úsměvem.

Duchovním centrem města je katedrála svatého Tripuna z roku 1166, vystavěná na základech ještě staršího chrámu. Je to klasická trojlodní románská bazilika se dvěma zvonicemi ze 17. století. Ty nejsou identické, protože jedna je vyšší než druhá. Téměř divadelní kulisu budově vytváří skalnatý hřbet pohoří Lovćen. Kousek dál stojí kostel svatého Lukáše z roku 1195, který je mimořádný zejména tím, že po staletí sloužil současně katolickým i pravoslavným věřícím a dodnes má dva oltáře. Trochu jsem si zašla, abych navštívila starobylý kostel svaté Marie Kolegiáty ze 13. století. A udělala jsem dobře. Je to stavba, kterou si zamilujete na první pohled. Vysoká zvonice, nad střechou se zvedající kupole posazená na tamburu, který je zevnitř kruhový, ale z vnějšího pohledu jasně osmihranný, a kamenná fasáda s dvoubarevným efektem. Románský styl se u něj míchá s byzantskými vlivy a výsledkem je architektonický skvost. Stojí stranou hlavního turistického ruchu kousek od Říční brány a tiše se těší z těch, kteří si přijdou prohlédnout jeho masivní bronzové dveře s reliéfy zachycujícími život patronky města, blahoslavené Ozany, jejíž ostatky jsou uloženy uvnitř chrámu.

Je trochu nespravedlivé, že ve stínu těchto tří svatostánků zůstává stranou pseudobyzantský kostel svatého Mikuláše z počátku 20. století, který ukrývá monumentální ikonostas – stěnu oddělující posvátný prostor od chrámové lodi určené věřícím. Až uvnitř jsem s překvapením zjistila, že autorem jeho výzdoby je český malíř František Ziegler.

Konec první části

Při psaní článku jsem se opírala o své vzpomínky a podrobné poznámky, které si dělám v průběhu cesty. Dále jsem čerpala některé informace z knihy Františka Šístka „Dějiny Černé Hory“.