Článek
Rodit budu za pár týdnů. Představa, že by se mi ale dítě přisálo na prso, mě absolutně děsí. Nikdy jsem pro kojení neměla v sobě žádné nadšení, ačkoliv mě u jiných nijak nerozrušuje - jestli matka kojí v kavárně, v parku, je mi to jedno. Vlastně mi to přijde hezké. Ale ne u mě.
Kojení jsem nenáviděla už po pár minutách
U prvního porodu jsem si užila hrozné šílenosti. Pamatuju si, že dceru hned odnesli do inkubátoru, rodila jsem předčasně. Na žádné přisátí na sále nebyl čas. Za pár hodin přilítla na šestinedělí sestra, začala mi mačkat prsa, jestli mi z bradavky stříká mléko, vyslechla jsem si, že mám špatná prsa, takhle mi prý „to dítě umře hlady“. Začínala jsem kojení nenávidět už v prvních minutách.
Vrchol byl, když mi primář říkal, že nesmím jít domů, dokud nebudu kojit. Já se neumím bránit, neumím se sama za sebe postavit. Klepala jsem se na pokoji, že chci domů, tajně jsem brečela pod peřinou. Nejsem průbojná, nikdy jsem nebyla. Z očí do očí mě snadno každý přehádá. První dítě jsem nakonec nekojila, umělé mléko pro mě bylo vysvobození. Chtěla bych to tak zase.
Mám strach, jak to bude teď
Jenže se bojím, že znovu budu s každým bojovat, znovu si vyslechnu, že jsem špatná matka, když nekojím. Nechci se o to ani pokoušet, nechci, aby se mi dítě přisávalo na prso. Ale nesetkala jsem se ještě s přístupem, že by nějaký lékař podpořil, že se žena dobrovolně rozhodne být v pohodě a prostě následovat svůj instinkt.
Nechci, aby mě někdo o něčem přesvědčoval. Mám vlastně strach porodit. Jenže to samozřejmě musím. Těším se, až budu doma, kde mi nikdo do ničeho nemluví. Ale zase budou ty dny v porodnici očistec? Člověk se tam cítí, jako by si měl domů odnést dítě za odměnu…
